Článek
Když se nám narodil syn, začala jsem si bydlení v přízemí uvědomovat úplně jinak. Ložnici máme směrem do vnitrobloku, kde se jinak skoro nic neděje. Žádná silnice, žádný provoz, jen pár keřů a chodníček. Zdálo se mi, že je to ideální místo, kde můžu v létě větrat bez obav. Malý se hodně potí, tak jsem měla skoro pořád vyklopené okno, aby bylo v ložnici aspoň trochu čerstvo. Po pár týdnech jsem si všimla, že se pod našimi okny začal pravidelně objevovat ten samý chlap z vedlejšího vchodu. Vždycky přišel, opřel se o zeď a zapálil si cigaretu. Kouř šel přímo dovnitř a já jsem najednou řešila, že to dýchám já a hlavně miminko.
Když sousedův kouř vezme ložnici jako rukojmí
Nejdřív jsem dělala to nejjednodušší, co mě napadlo. Jakmile jsem ho koutkem oka zahlédla, prostě jsem okno rychle zabouchla. Říkala jsem si, že to nechci hrotit, že tam nestojí nelegálně a že je to veřejný prostor. V hlavě jsem měla pořád větu: „On má taky právo si tam stoupnout.“ Jenže jak se to začalo opakovat, někdy dvakrát, někdy třikrát denně, začala jsem být čím dál víc otrávená. Vždycky když jsem konečně vyvětrala, objevil se, vytáhl krabičku a já šla okno zase zavřít. Připadala jsem si uvězněná v bytě, protože jakmile jsem ho otevřela, vletěl dovnitř cigaretový smrad a já měla pocit, že všechno to snažení kolem miminka je tím úplně zbytečné.
Jednou jsem to už nevydržela. Otevřela jsem okno, když tam zase stál, a úplně normálně jsem ho poprosila, jestli by nemohl chodit kouřit kousek dál. Vysvětlila jsem mu, že máme ložnici přímo nad ním a že tam spí miminko. On se na mě jen krátce podíval, pokrčil rameny a řekl: „A kam mám jako chodit? Vždyť jsem tu jen na chvilku.“ Ta lhostejnost mě zasáhla víc než samotný kouř. Zkusila jsem mu to říct ještě jednou, klidně, bez křiku, ale on jen protočil oči, otočil se trochu bokem a cigaretu v klidu dokouřil rovnou pod naším oknem. Stála jsem tam, měla jsem chuť okno zabouchnout tak, aby se lekl, ale místo toho jsem jen couvla zpátky do pokoje a měla jsem v sobě směs vzteku a bezmoci.
Od bezmoci k plánu s plnou plenou
Další dny jsem se snažila větrat v jinou dobu. Ráno dřív, odpoledne později, občas jen na škvíru. Jenže on se tam stejně objevil skoro pokaždé, když jsem chtěla vyvětrat. Večer jsem si na to stěžovala partnerovi, popisovala jsem mu, jak se ten chlap tvářil, a dělali jsme si z něj trochu srandu, abych se uklidnila. Mně už to ale lezlo čím dál víc na nervy. Jednou při přebalování malého jsem zrovna držela v ruce plnou plenu a napadlo mě, že by bylo docela „výchovné“, kdyby si jednou čichnul taky k něčemu, co je nepříjemné druhým. Ten nápad mi přišel dětinský a trapný. Říkala jsem si, že jsem dospělá, máma, a ne puberťačka. Jenže čím víc jsem byla naštvaná, tím víc mi to připadalo jako jediná možnost, jak mu ukázat, jaké to je.
Druhý den dopoledne, zhruba v době, kdy tam obvykle chodil na cigáro, jsem vzala čerstvě použitou plenu. Zavázala jsem ji, aby z ní nic nevypadlo, a pověsila ji zvenku na šňůru přímo nad místo, kam si obvykle stoupl. Srdce mi bušilo, ruce se mi trochu třásly, připadala jsem si opravdu dětinsky, jako bych schválně dělala naschvál sousedovi. Schovala jsem se za záclonu a čekala, jestli přijde. V hlavě jsem si přehrávala různé scénáře. Co řeknu, kdyby mě někdo viděl, nebo kdyby na mě zazvonil. Připravovala jsem si větu, že „jen suším prádlo“ a že nevím, co řeší.
Za pár minut se opravdu objevil. Přesně ta samá rutina: vytáhl cigaretu, šel si stoupnout pod okno. Jakmile se ale přiblížil, všiml si pleny, zarazil se a zvedl hlavu. Viděla jsem, jak se mu zkřivila tvář odporem a jak automaticky ustoupil o pár kroků dál, než si cigaretu zapálil. Jen tam tak stál, kouřil, ale už ne přímo pod naším oknem. Jakmile odešel, plenu jsem po chvíli sundala, nechtěla jsem ji tam mít celý den. Další dny už si pod naše okna nestoupl vůbec, přesunul se k lavičce o kousek dál. Mně se ulevilo, konečně jsem mohla zase normálně větrat, ale současně jsem v sobě měla i pocit studu, že jsem to musela vyřešit takhle. Nelituju toho, fungovalo to, ale něco ve mně se pořád ptá, jestli je normální, že se člověk musí uchýlit k plné plíně, aby si u vlastního okna mohl nadechnout trochu vzduchu.
