Článek
Konec roku trávím už pár let stejně – s účetní nad papíry a tabulkami. Letos mi ale poprvé vytiskla souhrn, kolik jsem za poslední rok poslala státu na daních a odvodech. Chvíli jsem se na to jen dívala. Byla to částka, ze které by slušně žilo několik rodin. V hlavě se mi míchal zvláštní pocit hrdosti, že to vůbec dokážu vydělat, a zároveň vzteku, že z toho vlastně sama nic moc necítím. Řekla jsem něco jako: „Tak hlavně, že máme na školství a zdravotnictví,“ ale v duchu jsem si slíbila, že když budu něco od systému potřebovat, nenechám se jen tak odbýt.
Bolest nečeká, systém ano
O pár týdnů později mě uprostřed dne z ničeho nic chytla ostrá bolest v boku. Seděla jsem u počítače, čekal mě nabitý týden plný schůzek a já najednou sotva vstala ze židle. Chvíli jsem to zkoušela rozchodit, ale nepustilo mě to. Tak jsem vzala telefon a zavolala do ordinace své praktické lékařky, že potřebuji přijít co nejdřív. Sestra mi suše nabídla první volný termín za tři týdny. V tu chvíli jsem věděla, že to pro mě nepřipadá v úvahu. Zkusila jsem se zeptat, jestli neexistuje možnost zaplatit si nějaký přednostní termín mimo objednávky, a přiznala jsem, že odvádím opravdu hodně peněz. V tom okamžiku jsem slyšela, jak jí ztvrdl hlas.
Vysvětlila mi, že žádné „přednostní placené termíny“ nemají, že jsem normální pojištěnec jako ostatní a že můžu přijít v době pro akutní pacienty a počkat si. Chvíli jsem mlčela, protože jsem přesně tohle nechtěla slyšet. Nakonec jsem řekla, že tedy přijdu, i když mi už v tu chvíli bylo jasné, že tím rozhodím celý pracovní den. Druhý den ráno jsem tam radši dorazila o půl hodiny dřív, jenže čekárna už byla skoro plná. Lidi vypadali unaveně, otráveně, každý zabraný do sebe. Já jsem v sobě od začátku cítila napětí. Pořád jsem kontrolovala čas, v hlavě mi běžely schůzky, které budu muset přehodit, a peníze, které mi tím utečou.
Věta, která změní atmosféru čekárny
Když jsem se konečně dostala k okénku, připomněla jsem sestře, že jsem včera volala, a slušně se zeptala, jestli by mě nemohla vzít dřív, protože opravdu spěchám do práce. Řekla mi bez jediného zaváhání, že berou podle pořadí a podle toho, kdo je jak akutní, a že nemůže rozhodovat, jestli je moje práce důležitější než třeba starost někoho jiného o nemocného blízkého. V tu chvíli mi ruply nervy. Vyhrkla jsem, že na daních a odvodech platím tolik, co pět běžných rodin dohromady, a že by se to někde mělo projevit. Jakmile ta věta vyšla z mých úst, uvědomila jsem si, že vyzněla jinak, než jsem si představovala. Viděla jsem, že to sestru zjevně rozhodilo, a v čekárně se zvedlo několik hlav.
Sestra mi ostře odsekla, že tady jsme všichni pojištěnci se stejnými nároky a že jestli se mi to nelíbí, můžu si najít soukromou kliniku. Dodala ještě, že jestli budu dělat scény, ať klidně odejdu, že jen zabírám místo někomu, kdo to respektuje. Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnula krev. Najednou mi došlo, jak moje poznámka o „pěti rodinách“ musela znít povýšeně. Někdo v čekárně si polohlasem utrousil něco o „bohatých podnikatelích, co si myslí, že jsou něco víc“. Cítila jsem se poníženě před všemi v čekárně. Nejradši bych tam vůbec nebyla.
Čekárna jako zrcadlo vlastní frustrace
Sedla jsem si zpátky na židli a v ruce křečovitě mačkala mobil. V internetovém bankovnictví jsem si znovu projížděla zálohy a odvody, jako bych si sama sobě chtěla dokázat, že na ten vztek mám právo. Jenže zároveň jsem kolem sebe viděla starší paní s francouzskými holemi, mámu s malým dítětem, chlapa v montérkách, který si tisknul led na koleno. Začalo mi docházet, že každý z nás tady má nějaký důvod, proč by nejradši šel první. A že moje daně jim tu bolest nijak neulehčí. Vztek se ve mně pomalu měnil v unavenou bezmoc a hlavou mi šlo, že jsem si našla ten nejhorší možný moment, kde dát průchod své frustraci.
Když jsem se konečně dostala k doktorce, byla věcná, unavená, ale slušná. Omluvala se za čekání a vysvětlila mi, že mají přes dva tisíce pacientů a že sotva stíhají ty objednané. Naznačila jsem jí svůj pocit, že jako člověk, který hodně platí, bych čekala aspoň možnost připlatit si za jiný režim. Jen pokrčila rameny a řekla, že s tím v tomhle systému nic neudělá. Domů jsem šla s receptem v kabelce a přemýšlela, že asi začnu hledat nějakou placenou péči bokem. Zároveň jsem ale cítila zvláštní stud za tu scénu u sestry.
Když zjistíte, na koho se zlobíte
Večer jsem to celé vyprávěla partnerovi. Když jsem došla k větě o pěti rodinách, zarazil se a řekl: „Víš, že to zní fakt hrozně?“ V tu chvíli mi definitivně došlo, že jsem si spletla adresáta svého vzteku. Že jsem ho obrátila na člověka, který má svoje limity, svoje platy a svoje stresy, a že s mými odvody nemá ve výsledku nic společného. Místo pocitu spravedlnosti ve mně zůstal hlavně pocit, že jsem pro tenhle stát hlavně zdroj peněz, který se navíc ještě umí znemožnit v přeplněné čekárně.
