Článek
Poslední rok se mě v práci snad každý měsíc někdo ptal, jestli už mám zažádáno o důchod. Vždycky jsem to nějak odbyl, že ještě ne, že je ještě čas. Nebylo to z lenosti, spíš se mi nechtělo připustit, že už jsem opravdu v důchodu, a to oficiálně. V hlavě mám pořád pocit, že jsem někde uprostřed, ne na konci. Nakonec mě k tomu dotlačila praktická stránka. Končila mi smlouva a šéf jen naznačoval, že by možná šlo pokračovat na částečný úvazek. Nic konkrétního, jen takové „uvidíme“. Došlo mi, že nemůžu čekat, jak to dopadne, a přitom nemít jistotu, z čeho vlastně budeme žít. Říkal jsem si, že po tolika letech práce by to snad mělo být nějak důstojné.
Na úřad pro důchod a bilanci života
Na okresní správu sociálního zabezpečení jsem šel osobně. Přes internet jsem se v těch formulářích ztrácel a chtěl jsem, aby mi to někdo normálně vysvětlil. V čekárně seděli samí lidé v mém věku, možná o pár let starší. Všichni měli takový ten stejný výraz, něco mezi nervozitou a rezignací. U přepážky se mnou úřednice šla rok po roce, ptala se na starší zaměstnání a všechno si dohledávala v systému. Měl jsem zvláštní pocit, jako když si člověk dělá bilanci života. Všechno, kde jsem kdy pracoval, najednou bylo shrnuté do pár řádků na monitoru. V duchu jsem si říkal: od dvaceti v práci, žádné velké pauzy, odvody vždycky zaplacené, tak snad to nebude ostuda.
V jednu chvíli se mě úřednice zeptala, jestli zhruba vím, jak vysoký důchod můžu čekat. Řekl jsem jen, že „nějak normálně“, protože co jsem jí na to měl říct. V hlavě jsem si přitom přehrával naše měsíční výdaje, nájem, energie, jídlo, léky. Počítal jsem, kolik by tak ten „normální“ důchod měl být, aby se to aspoň trochu potkalo s realitou. Snažila se mi vysvětlit systém výpočtu, ale přiznám se, že jsem se v tom ztrácel. Čísla, koeficienty, roky. Jen jsem přikyvoval, abychom to posunuli dál. Odcházel jsem s tím, že přesný výměr přijde poštou. Věděl jsem, že to číslo jednou přijde, ale nechával jsem to v hlavě stranou, jako něco, co se dá odkládat.
Obálka ve schránce a nečekaný šok
Obálka z úřadu mi přišla za pár týdnů. Ležela ve schránce mezi letáky z obchodů, bez jakéhokoli varování. Otevřel jsem ji v kuchyni u stolu. Částku jsem si přečetl dvakrát, protože jsem si myslel, že jsem se přehlédl. Nepřehlédl. Bylo to o dost méně, než s čím jsem v duchu počítal. Stál jsem tam s tím papírem v ruce a najednou jsem nevěděl, co říct. Manželka se mě hned ptala, kolik to je. Najednou jsem se styděl to nahlas vyslovit. Jako by to číslo říkalo něco o mně. Nakonec jsem jí ho přečetl a viděl na ní ten samý šok, jaký jsem cítil já. Chvíli bylo ticho, jen ten papír ležel uprostřed stolu.
Večer jsme nad výměrem seděli znovu, tentokrát s kalkulačkou. Sepsali jsme si, kolik měsíčně potřebujeme jen na základní věci. Když jsme k tomu přidali můj důchod a její plat, tak to nějak vycházelo, ale jen pod podmínkou, že já budu dál pracovat aspoň na částečný úvazek. Kdybych skončil úplně, finančně bychom si dost pohoršili. Hlavně kvůli nájmu, energiím a lékům. Začal jsem být opravdu naštvaný. Pořád jsem musel myslet na to, že jsem celý život dělal, jak se má, nikde nic neflákal, a tohle je ten výsledek. Manželka mě uklidňovala, říkala, ať počkám, domluvím se se šéfem a beru důchod jako doplněk, ne jako hlavní příjem. Racionálně jsem chápal, že má pravdu, ale pocit křivdy zůstal.
Od kancelářských debat k veřejnému přiznání
Druhý den jsem to nakousl v práci s kolegy. Někteří už v důchodu byli, jiní se na něj teprve chystali. Každý měl nějaký svůj příběh. Někdo byl příjemně překvapený, jiný naopak zklamaný, ale společné byly ty pocity – zklamání, nejistota, občas i hořkost. Došlo mi, že se o tom mluví strašně obecně. V televizi padají velká slova a průměrné částky, ale konkrétní částky konkrétních lidí moc slyšet nejsou. Tam někde mě napadlo, že by možná stálo za to tu svoji částku zveřejnit. Prostě napsat, kolik let jsem pracoval, kolik jsem platil a co z toho nakonec je.
Večer jsem si sedl k počítači a napsal krátký status na sociální sítě. Žádné nadávky, jen fakta: od kdy do kdy jsem pracoval, bez větších pauz, běžné odvody a jaký důchod jsem dostal. Přidal jsem pár vět o tom, jak se cítím, ale snažil jsem se držet věcný tón. Chvíli jsem váhal, jestli to není moc osobní. Přece jen je to něco, co si většina lidí nechává pro sebe. Pak jsem si řekl, že se nemám za co stydět. Udělal jsem fotku výměru, zakryl osobní údaje a přidal ji k statusu, aby bylo vidět, že si to nevymýšlím. Reakce chodily několik dní. Někdo psal podporu, někdo sdílel podobné zkušenosti, našli se i tací, co mě označili za naivního, že jsem čekal víc. Přesto jsem měl pocit, že to mělo smysl. Aspoň pro mě. Místo abych doma jen tiše nadával, ukázal jsem konkrétní realitu, kterou žiju. A nejsem v tom sám.
