Článek
Každý prosinec stojím na parkovišti u supermarketu vedle zelených kádí, už několikátý rok po sobě. Ráno tma, večer tma, mezi tím voda, síťka a kapři. Bral jsem to vždycky jako fajn přivýdělek před Vánoci. Pár dní zimy, promrzlé prsty a mokré rukavice, ale peníze byly slušné. Kapra jsme doma měli na Štědrý den automaticky, patřil k tomu stejně jako stromek. Nikdy mě moc nenapadlo přemýšlet, co se s tou rybou děje předtím. Byla to pro mě prostě položka, kus zboží. Za roky u kádí jsem si na to zvykl tak, že jsem u toho skoro nic necítil.
Když dětská otázka změní všechno
Jedno dopoledne přijde mladá rodina s malým klukem, mohlo mu být tak pět, šest. Přilepí se na okraj kádě, kouká na ryby a ptá se na všechno možné. Jak jsou staré, jestli spí, jestli se kamarádí. Odpovídám automaticky, přátelsky, protože děti to u stánku mám vlastně rád. A pak z něj vypadne: „A bude ho to bolet?“ V hlavě se mi okamžitě spustí naučená věta, kterou slýchám od kolegů: že to je rychlé, že nic nepozná. Řeknu mu to, ani nad tím nepřemýšlím. Jenže zrovna u jejich kapra se mi úder palicí nepovede. Netrefím to dobře, ryba sebou dlouho zmítá, zpod žaber teče krev, voda v lavoru zčervená. Kluk se rozpláče takovým tím zoufalým dětským pláčem, rodiče jsou rozpačití, něco se snaží zamumlat, zaplatí a rychle odchází. Já stojím s tou paličkou v ruce a je mi po těch letech poprvé opravdu trapně.
O pauze to probírám s kolegou. Sedíme za stánkem, pijeme kafe z kelímku a já mu popisuju, co se stalo. On jen mávne rukou, že se to stane každému, že lidi jsou dneska přecitlivělí a že ten kluk to za dvě hodiny stejně zapomene. Snaží se mě uklidnit tím, že je to jen práce a že ta ryba skončí na talíři tak jako tak. Přikývnu, ale v hlavě mi pořád běží ta scéna s tím klukem a kaprem, který se nemohl přestat mrskat. Další rybu už beru do ruky s odporem, který jsem tam nikdy předtím necítil. Večer to doma vyprávím partnerce. Čekám, že mi řekne něco ve stylu „neřeš to“, ale ona jen pokrčí rameny a řekne, že jí kapr nikdy moc nechutnal a že by klidně jedla něco jiného. A mně najednou dojde, že pro ni to tradice není, spíš zvyk, který by klidně opustila.
Nový pohled na kádě i ryby
Další den jdu k těm kádím s úplně jiným pocitem. Místo abych jen mechanicky házel síťkou, začnu víc koukat na ty ryby. Všímám si, jak pořád lapají po vzduchu u hladiny, jak se snaží vyskočit, jak se jim v té studené vodě skoro nehýbou ploutve. Všechno, co jsem dřív nevnímal, mi najednou přijde tvrdé. Někteří zákazníci do nich strkají, vybírají si je podle toho, jak se hýbou, občas někdo vezme rybu do ruky tak, že jí mačká žábry. Kolegové jsou hrubší, protože jsou unavení a chtějí to mít rychle za sebou. Přijde starší pán s vlastním kýblem a odmítne, abychom mu kapra zabili na místě. Řekne, že to dělá doma co nejšetrněji, jednou za rok, a že mu to stačí. Překvapí mě, že to někdo takhle řeší. Vedle něj si připadám necitlivě, jako by mi úplně chyběl nějaký základní soucit.
Jak se blíží Štědrý den, nápor lidí sílí. Fronty, hluk, křik, nervozita. Jedeme „na výkon“, žádné zdržování, všechno je rychlejší a hrubší. Jsem unavený, ruce se mi třesou zimou i vyčerpáním. U jednoho zabíjení kapra ho jen slabě omráčím, ani si to v tom spěchu pořádně neuvědomím. Dám ho paní do igelitky, zabalím, popřeju hezké svátky. Za chvíli vidím, jak se kus od stánku na parkovišti sejde hlouček lidí. Taška se hýbe, paní křičí, že jí v tašce ještě žije kapr. Dojde mi, že je to ten můj. Šéf si mě odvede za stánek, dostanu vynadáno, že to kazí pověst, že musím dávat pozor. Mezi bednami mám toho kapra dorazit, aby to nikdo neviděl. Jsem zpocený, ruce se mi klepou, ryba pořád cuká. V tu chvíli si úplně jasně uvědomím, že tohle už dělat nechci a že se sem příští rok nevrátím.
Rozloučení s kaprem na Štědrý den
Když skončí prodej, šéf nám jako každý rok nabídne „zaměstnaneckého“ kapra domů zdarma. Vždycky jsem si ho bral automaticky, letos najednou slyším sám sebe, jak říkám, že nechci. Šéf se na mě překvapeně podívá, ale neřeší to. Doma navrhnu, že letos zkusíme třeba lososa z obchodu nebo úplně něco jiného. Čekám, že se partnerka ozve, že bez kapra to nejsou Vánoce, ale jen kývne, že proč ne, aspoň nebude všude cítit rybina. Sedíme pak na Štědrý den u stolu, na talíři je jiná ryba, žádná hlava s vypoulenýma očima ve dřezu. Cítím úlevu, ale zároveň takový zvláštní stud, že mi to dřív nepřišlo divné. Na jaře mi šéf napíše, jestli s tím zase počítám. Odepíšu mu, že letos už ne. A v duchu si dodám, že po tom všem, co jsem viděl a dělal, už bych si kapra vědomě nekoupil.
