Článek
Když táta před pár týdny zemřel, všechno běželo tak rychle, že jsem to spíš sledovala z povzdálí. Pohřeb, papíry, praktické věci. Pak máma navrhla, že o víkendu zajedeme do jeho domu vyklidit sklep, aby se dům po dědickém řízení mohl pronajmout a nestál prázdný. Mně se tam vůbec nechtělo, pořád jsem byla spíš v otupělosti a únavě. Zároveň mi ale přišlo blbé říct, že nepřijedu, když to byla společná práce. Ve sklepě byla zima a zatuchlý vzduch, všude krabice, každá popsaná, přesně v jeho stylu. Domluvili jsme se, že si rozdělíme jednotlivé části sklepa a každý projde svoje krabice. Ten dům na mě působil zvláštně – byl to pořád „tátův dům“, ale poslední roky jsme spolu byli spíš v kontaktu z povinnosti, párkrát do roka, a spousta věcí mezi námi zůstala nevyřčených.
Krabice z dětství a šedá složka
Nakonec na mě vyšla část, kde byly krabice popsané „děti“ a k tomu roky. Bylo jasné, že v nich budou hlavně naše staré věci. Bratr si dělal legraci, že to půjde všechno rovnou do popelnice, že nám tím udělal jen zpoždění. Jenže když jsem otevřela první víko a uviděla svoje staré sešity, výkresy a vysvědčení, najednou se mi to nechtělo jen tak házet do pytle. Začala jsem to třídit spíš automaticky – hromádka „nechám“, hromádka „vyhodím“, jen abych nemusela moc přemýšlet, co přesně držím v ruce. Přitom mě překvapilo, kolik detailů si táta musel o nás pamatovat, když si tohle všechno schoval, roztřídil podle let a pečlivě popsal.
V jedné z krabic byla neutrální šedá složka bez popisku. To mě zaujalo, protože skoro všechno ostatní měl označené. Uvnitř byla jen obálka s mým křestním jménem a rokem, kdy mi bylo asi třináct. Chvíli jsem na ni jen koukala a vůbec mi nedávalo smysl, proč by mi psal dopis a nikdy mi ho nedal. Napadlo mě, že to může být něco úplně jiného, třeba nějaké papíry k pojištění nebo kroužkům, ale ten rukopis na obálce byl jeho „slavnostní“, takový, kterým psal jen, když si dával záležet. V ruce se mi to zvláštně mísilo – zvědavost a odpor zároveň. Nakonec jsem obálku otevřela, protože mi došlo, že kdybych ji nechala zavřenou a jen ji někam přendala, už bych se k ní asi nikdy nevrátila.
Dopis z rozvodu, který mě zastavil
První řádky mě úplně zastavily. Psal, že je dost možné, že ten dopis nikdy neuvidím, a že ho píše krátce po rozvodu, protože nedokáže mluvit naživo. Hned mě to hodilo zpátky do doby, kdy od nás odešel. Najednou jsem před sebou neměla jen papír, ale i tehdejší scénu, jak odchází a zabouchne za sebou dveře. V hlavě se mi míchal starý vztek s čerstvým smutkem po jeho smrti. Musela jsem dopis na chvíli odložit, všimla jsem si, že se mi třesou ruce a že nedokážu ani pořádně zaostřit na další větu. Vzala jsem si ho a šla nahoru po schodech, sedla jsem si na jeden schod v přízemí, kde byl klid a kde jsem slyšela jen tlumené zvuky ze sklepa. Potřebovala jsem mít jistotu, že na mě v tu chvíli nikdo nebude mluvit.
V dopise psal, že od nás utekl i proto, že se bál, že dopadne jako jeho vlastní otec. Že začínal mít pocit, že má stejné reakce, stejné záchvaty vzteku a že se děsí chvíle, kdy by to odnesly jeho vlastní děti. Popsal tam věci, o kterých jsem do té doby skoro nic nevěděla – jak jeho táta pil a jak doma vyváděl. Napsal, že si řekl, že to radši ukončí dřív, než nám ublíží. Taky přiznával, že se o mě celé roky vyptával spíš z povzdálí – přes mámu, přes pár známých z ulice – protože se styděl ozvat přímo. Psalo se tam i to, jak ho bolí, že jsem si z něj udělala „toho sobce, co odešel“, a že chápe, proč to tak mám. Bylo velmi náročné to číst, protože mi to narušovalo ten jednoduchý obraz, který jsem si o něm roky držela, abych to celé nějak unesla. A zároveň jsem si v jednu chvíli úplně jasně uvědomila: kdyby mi tohle řekl za života, kdyby si se mnou sedl a všechno mi vyprávěl, stejně bych mu tehdy nejspíš nevěřila. A to zjištění pro mě bylo snad ještě horší než samotný obsah toho dopisu.
Bratr, otázka a jiný pohled na tátu
Když jsem se dlouho nevracela, přišel za mnou po schodech bratr. Zastavil se o dva stupně níž a zeptal se, jestli je mi dobře. Viděl, že brečím, tak si beze slova sedl vedle mě. Chvilku jsem přemýšlela, jestli mu ten dopis vůbec ukázat, protože mi přišel strašně osobní, skoro jako kdyby tam s námi v tu chvíli byl táta. Nakonec jsem mu ho nedala do ruky, ale aspoň v kostce popsala, o čem je. Bylo vidět, že ho to zaskočilo, protože on měl s tátou trochu jiný, jednodušší vztah, nikdy si ho tolik neanalyzoval jako já. Zeptal se jen: „A pomáhá ti to, nebo spíš ne?“ a já nevěděla, co odpovědět. Chvíli jsme tam seděli oba potichu a mně došlo, že ten dopis vlastně nemění to, co se stalo. Jen to mění to, jak se na to dívám já.
Když jsme se pak vrátili zpátky dolů do sklepa, najednou jsem na tátovy věci koukala úplně jinak. Už to nebyly jen hromady krabic, ale i jeho snaha mít nás u sebe aspoň v téhle podobě. Nechala jsem si pár drobností, které bych předtím asi bez váhání vyhodila – třeba krabici s vystříhanými články z místních novin, kde jsem byla na fotkách ze soutěží. Doma večer jsem si dopis přečetla znovu, tentokrát pomaleji, po odstavcích. Poprvé od jeho smrti jsem brečela tak, že v tom nebyl jen vztek a lítost, ale i určitá úleva. Uvědomila jsem si, že i když už mu nic neřeknu a on už mi nic nevysvětlí, můžu si ten náš vztah v sobě nějak uspořádat jinak. A že možná právě kvůli tomu jeho nedokončenému vysvětlování chci se svými blízkými mluvit otevřeněji dřív, než bude pozdě a než si něco podobného budeme muset říkat přes dopisy schované ve sklepě.
