Článek
Bylo úterý podvečer, zima, venku už tma a já jsem po práci uklízela kuchyň. Pračka jela, já jsem něco myla v dřezu a najednou všechno zhaslo. Ticho, tma, buben pračky se zastavil uprostřed ždímání. Chvíli jsem stála na místě a snažila se zorientovat, jestli je to celý barák, nebo jen můj byt. Otevřela jsem dveře na chodbu a tam normálně svítilo světlo. Došlo mi, že problém je jen u mě. Věděla jsem, že jističe máme dole ve sklepě, ale představa, že půjdu sama do toho starého sklepa s baterkou v mobilu, v úplné tmě a tichu, se mi vůbec nelíbila. Stála jsem v předsíni a v hlavě mi jelo, že tam musím, jinak tu pračku nerozjedu. A zároveň se mi vůbec nechtělo.
Když strach ze sklepa přeroste hrdost
Nejdřív jsem zkusila volat správci domu, jeho číslo mám uložené kvůli nájmu a opravám. Volala jsem dvakrát, nikdo to nebral. Podívala jsem se na hodiny a došlo mi, že má asi dávno po pracovní době. V elektrice se vůbec nevyznám, sotva rozeznám zásuvku od pojistky, takže mi přišlo logické zkusit nejdřív jeho. Pak jsem stála u té pračky, koukala na buben plný vody a oblečení a přemýšlela, jestli to nechat do rána. Představila jsem si, jak to tam celou noc stojí, a už jsem viděla, jak to ráno bude zapáchat. Navíc představa, že budu bez elektřiny do druhého dne. Začala jsem přemýšlet, koho v domě vlastně znám. Napadl mě soused naproti, se kterým se jen míjíme na chodbě. Takové to „Dobrý den, nashledanou“. Chvilku jsem bojovala sama se sebou, že bych to měla zvládnout sama a neotravovat lidi, ale strach ze sklepa a praktičnost nakonec převážily.
Zazvonila jsem u jeho dveří a hned jsem si připadala trapně. V hlavě jsem si přehrávala, co řeknu, aby to neznělo hloupě. Dlouho se nic nedělo, už jsem se skoro otáčela zpátky, když jsem uslyšela zámek. Otevřel starší pán v teplácích a domácím svetru, vypadal, že ho někdo vyrušil od televize. Opatrně jsem mu vysvětlila, co se stalo, a rychle dodala, že chápu, jestli se mu nechce, že je večer. On se jen usmál klidným způsobem a řekl, že to je v pohodě, že se aspoň trochu proběhne po schodech. Šel se obout, vzal si bundu a baterku, jako by to dělal každý den. Cítila jsem velkou úlevu, ale zároveň i stud, že kvůli „jen“ vyhozenému jističi otravuju souseda, kterého skoro neznám.
Jistič nahozený, pocit dluhu ale trvá
Ve sklepě to vzal úplně samozřejmě. Věděl, kde co je, zatímco já jsem tam stála a nejistě se rozhlížela. Otevřel rozvaděč, podíval se na jističe a hned ukázal na jeden shozený. Vysvětlil mi, že to nejspíš shodila pračka, protože toho mám v bytě najednou zapojeného moc. Ukázal mi, jak se ten jistič nahazuje a co si mám příště zkusit vypojit, než pračku znovu pustím. Nepoužíval dlouhé technické řeči, prostě mi to ukázal tak, abych to pochopila. Cestou zpátky po schodech jen tak poznamenal, že dřív dělal elektrikáře, takže je to pro něj rutina. U dveří jsem mu poděkovala, cítila jsem se trochu neohrabaně a v návalu vděčnosti jsem řekla, že mu za to klidně dám nějakou stovku. Rázně to odmítl se slovy, že přece nebudeme dělat ze sousedské výpomoci živnost. Tím mě zarazil a zároveň trochu uklidnil.
Jeho odmítnutí peněz ve mně ale nechalo určitý neklid. Měla jsem pocit, že obyčejné „děkuju“ je málo, že mi hodně pomohl a já jsem mu za to dala jen pár slov na rohožce. Druhý den odpoledne, když jsem přišla z práce, jsem přemýšlela, co bych pro něj mohla udělat, aby to bylo přiměřené. Nakonec jsem vytáhla formu na bábovku. Je to jediná věc, kterou umím upéct bez toho, aby se mi propadla nebo připálila. Upekla jsem ji, nechala vystydnout a nakrájela kus na talíř. Zase jsem stála před jeho dveřmi, talíř v ruce, a v hlavě mi jelo, jestli to není moc. Ale zazvonila jsem. Když otevřel, usmála jsem se a řekla, že je to jen malé poděkování za včerejšek, nic velkého. Byla jsem připravená na to, že to odmítne, ale nechtěla jsem to nezkusit.
Bábovka, čaj a zrod sousedského pouta
Vypadal opravdu překvapeně. Bylo vidět, že nečekal, že mu někdo za něco takového donese domácí buchtu. Chvilku hledal slova, pak se usmál a vzal si talíř. Chvíli jsme stáli ve dveřích a já už se chystala rozloučit, když trochu nesměle řekl, že má zrovna uvařený čaj a že by mu bylo hloupé mi zabouchnout dveře před nosem. Pozval mě dál. Ocitla jsem se v malé kuchyni, kde bylo všechno pečlivě uklizené, ale zároveň bylo vidět, že tam žije sám. Nakrájel bábovku, nalil čaj a začali jsme si povídat. O domě, o tom, kdo se kdy nastěhoval, co kde v baráku nefunguje. Někdy v půlce povídání jen tak mezi řečí řekl, že mu před pár lety umřela manželka a že od té doby neměl žádnou domácí buchtu. V tu chvíli mi došlo, proč na ten talíř s bábovkou reagoval tak vřele. Najednou to nebylo jen gesto vděku z mojí strany, ale něco, co pro něj mělo úplně jinou váhu. Dojalo mě to víc, než jsem čekala.
Během dalšího povídání zmínil, že má doma starý notebook, se kterým si neví rady. Že by chtěl mluvit přes video s vnučkou, co žije v cizině, ale nedaří se mu to rozběhnout. Pro mě jsou počítače běžná věc, v práci na nich sedím denně, takže jsem mu bez dlouhého přemýšlení nabídla, že se na to příště podívám. On tu nabídku přijal skoro jako další milou pozornost k té bábovce. Domluvili jsme se, že o víkendu přijdu, zkusíme nastavit ten notebook a že se on zase podívá na moji problematickou pračku, jestli v ní není ještě něco, co by stálo za kontrolu. Když jsem se ten večer vracela do svého bytu, došlo mi, že ten talíř s bábovkou vlastně nebyl odměna za jednorázovou pomoc. Byl to začátek obyčejného, ale důležitého sousedského vztahu. On má od té doby někoho, kdo mu občas pomůže s technikou, a já mám pocit, že v tom starém činžáku nejsem úplně sama.
