Článek
Když jsem na podzim narazila na inzerát na brigádu u prodeje vánočních stromků, přišlo mi to jako ideální kombinace. Něco vánočního, venku, jen na pár týdnů, a navíc možnost vydělat si na dárky. Představovala jsem si, jak stojím v kulichu mezi stromky, všude voní jehličí, lidi se usmívají a řeší, který stromek se bude nejvíc líbit dětem. Na krátkém pohovoru šéf hlavně opakoval, že jde o „příjemnou práci na čerstvém vzduchu“ a že to „ani nejde brát jako práci“. Moc jsem se nevyptávala. Znělo to jednoduše: být milá, markovat platby, občas něco zabalit. Víc jsem to neřešila, chtěla jsem prostě rychle vydělat peníze a užít si u toho nějakou tu atmosféru Vánoc.
První náraz do reality u stromků
První den mě ale rychle vyvedl z omylu. Ráno byla zima, že mi ztuhly prsty už po deseti minutách. Tahali jsme stromky ze svázaných balíků, přenášeli je k zákazníkům, balili do síťky, pořád dokola. Být celý den v předklonu a v mokrých rukavicích, které po chvíli vůbec nehřály, bylo něco úplně jiného než moje představa „romantické“ brigády. Zákazníci začali chodit hlavně odpoledne po práci. Bylo na nich vidět, že mají den za sebou, jsou unavení a často i naštvaní. Jedna paní se se mnou skoro pohádala, že jí nabízím stromek s křivým kmenem. Vysvětlovala jsem jí, že si každý vybírá sám, máme na to přímo ceduli, ale ona trvala na tom, že jí schováváme ty hezké. Byla jsem zaskočená, ale jen jsem se omlouvala a usmívala, protože jsem nechtěla hned první den působit neschopně nebo konfliktně.
Jak dny šly, začalo mi docházet, že lidi mají představu, že stromek musí být úplně dokonalý a přesně odpovídat jejich představě Vánoc. Jeden pán po mně chtěl stromek vysoký přesně 212 centimetrů. Měl s sebou metr a úplně vážně měřil každý stromek, jako kdyby řešil pracovní zakázku. Jiná paní si nechala uříznout špičku, aby se jí vešla hvězda, a pak se vrátila k pultu, že stromek vypadá „usekle“ a že by chtěla slevu. Často jsme rozbalili pět šest stromků, rozmotali je, oklepali, pomohli postavit, a zákazník nakonec řekl: „My se ještě rozmyslíme,“ a odešel. Stála jsem tam v mínus třech stupních, snažila se nezakopnout o větve a začala jsem si všímat, jak moc všem záleží na tom, aby měli doma ideální stromek, a jak málo je zajímá, kdo jim ho vlastně prodává a v jakých podmínkách.
Reklamace, jehličí v kufru a křik
Některé situace mi už přišly opravdu přehnané. Asi po týdnu od nákupu přišla paní s účtenkou a fotkami stromku v mobilu, že ho chce reklamovat, protože prý moc opadává a kazí jí estetiku obýváku. Snažila jsem se jí vysvětlit, že je to živý strom, že záleží, jak se o něj stará, jak moc topí a tak, ale ona trvala na tom, že „takhle drahý stromek má vydržet aspoň do Tří králů bez jediné chyby“. Jindy jeden pán úplně vyjel, že mám okamžitě vysypat všechny jehličky z jeho kufru. Stál nade mnou, sledoval mě, jak rukama sbírám pár kousků jehličí, a tvářil se, jako bych mu něco zničila. Když jsem to večer říkala šéfovi, jen pokrčil rameny a řekl: „Zákazník má vždycky pravdu. Já vím, že je to otravný, ale prostě se víc snaž.“ V tu chvíli jsem poprvé měla pocit, že všechny ty řeči o svátcích klidu a míru jsou spíš reklamní fráze než něco, čím se lidi fakt řídí.
Nejhorší byl předposlední den před Vánocemi. Sněžilo, pak to tálo, takže jsme stáli ve sněhové břečce a fronta se táhla přes celé parkoviště. Lidi byli nervózní, posouvali se po centimetrech, nadávali na počasí, na ceny, na všechno. Jeden pán na mě najednou začal křičet, že jsem mu zkazila Vánoce, protože už nemáme „pořádné smrky jako dřív“ a že ty, co zbyly, jsou „akce pro zoufalce“. Mluvila jsem s ním klidně, vysvětlovala, že je poslední chvíle a výběr je prostě menší, ale on mě před všemi seřval, jako bych já rozhodovala, co se vůbec bude prodávat. Když odešel, klepaly se mi ruce tak, že jsem nedokázala ani zabalit další stromek. Poprosila jsem kolegu, ať mě na chvilku vystřídá, a šla jsem za kontejner. Tam jsem se prostě rozbrečela. Věděla jsem, že si ten chlap jen vybíjí svůj vlastní stres, ale stejně mě to zasáhlo, protože v tu chvíli jsem byla pro něj nejbližší člověk, na kterého si to mohl vybít.
Malé laskavosti a velká životní lekce
Naštěstí to nebylo jen špatné. Ke konci směn se občas objevily i úplně jiné momenty. Třeba starší pán, který se na mě usmál, zeptal se, jestli ještě vůbec cítím prsty, a pak mi za pět minut donesl kávu z automatu „pro zahřátí“. Nebo rodina, která přišla s dětmi, vybrala stromek během pěti minut a pak nám podala krabičku cukroví se slovy: „Ať vám to tady líp utíká.“ S kolegy jsme si začali dělat srandu z těch nejšílenějších požadavků, psali jsme si je na karton za pokladnou a občas jsme se tomu zasmáli, když jsme měli pauzu. Pomáhalo to udržet si odstup a nebrat si každý výstup zákazníků tolik osobně.
Když jsem poslední den zamykala stánek a koukala na zbytky větví a jehličí všude kolem, došlo mi, že mám po téhle brigádě úplně jiný pohled na Vánoce. Mnohem víc je vidím jako obrovský kšeft a období, kdy si lidi často ventilují vlastní únavu a frustraci na úplně cizích lidech v obchodech a na stáncích. Zároveň jsem si ale začala mnohem víc všímat prodavačů všude kolem sebe. Když dneska vidím někoho za pokladnou nebo na stánku na trhu, automaticky předpokládám, že má za sebou podobné historky jako já, jen z jiného sortimentu. A i když mě ta brigáda dost vyčerpala, jsem za ni zpětně vlastně ráda. Naučila mě říct si v duchu: „Tohle není o mně,“ a zároveň nezapomínat na to, že i ten člověk za pultem má svoje limity, svoje dny a svoje Vánoce, které si pak jde domů nějak zachránit.
