Článek
Když jsem po škole nastupovala na recepci do malého designového hotelu na „dobré adrese“, měla jsem pocit, že vstupuju do úplně jiného prostředí. Potřebovala jsem peníze a chtěla jsem si zlepšit angličtinu, ale lákala mě i představa, že budu u toho, kde se pohybují úspěšní lidé. Hotel byl zaměřený hlavně na české podnikatele a manažery, občas rodiny, občas různá setkání. Hned první den si mě vzala šéfová do kanceláře a vysvětlila mi základní pravidla: host má vždycky pravdu, jsme tu od toho, abychom problémy řešili, ne vytvářeli, a úplně nejdůležitější je diskrétnost. Říkala to klidně, ale dost důrazně. Poslouchala jsem ji se směsí respektu a zvědavosti a měla jsem pocit, že jsem se ocitla v prostředí, do kterého normálně člověk nevidí.
První šok a hosté s výstředními požadavky
První opravdový šok přišel asi po týdnu. Na seznamu příjezdů se objevilo jméno známého podnikatele, kterého jsem do té doby znala jen z novin. Manažerka mi ukazovala jeho rezervaci a mezi řečí dodala, že přijede „s doprovodem“ a že to není jeho manželka. Vzápětí mi zopakovala, že pokud by náhodou volala jeho rodina, nesmím nahlas říct jeho jméno ani potvrzovat, že u nás je. Měla u nás speciální poznámku v systému, aby na to všichni mysleli. Při check-inu bylo jasné, že ti dva nejsou běžný pár na víkend v hotelu, ale všichni jsme dělali, že nic. Trvali na platbě v hotovosti a bez faktury na firmu, což nebyl náš standard, ale u takového hosta se prostě nic neřešilo. Všechno probíhalo v polohlasu, s úsměvy, trochu strojeně. Připadala jsem si jako součást celé té lži a nebylo mi to úplně příjemné, ale v duchu jsem se přesvědčovala, že mi do toho nic není a že na recepci nejsem od toho, abych soudila cizí vztahy.
Postupně mi kolegové začali ukazovat, jak to u „speciálních“ hostů chodí. V interním systému měli u jména poznámky, které mi zpočátku přišly skoro komické. Jeden chtěl v pokoji jen bílé květiny bez vůně. Druhý vyžadoval v lednici konkrétní značku vody, jinak okamžitě volal na recepci. Další trval na tom, aby mu ložnici vždycky ustlala stejná pokojská, a když byla na dovolené, dělal kolem toho scénu. Jednu noc jsme s kolegou z noční směny přestavovali v apartmánu nábytek, protože host odmítal spát v pokoji, dokud gauč nebude posunutý tak, aby „nešel přímo proti energii dveří“. Tahali jsme těžký nábytek po koberci, snažili se u toho tvářit profesionálně a já si v hlavě pořád opakovala, kolik věcí si ti lidé dovolí jen proto, že jsou zvyklí, že se jim vždycky vyhoví.
Když peníze omlouvají a zakrývají úplně všechno
Čím déle jsem tam pracovala, tím víc jsem narážela na to, jak se část bohatých hostů chová k personálu. Jeden pán mi při check-inu doslova hodil platební kartu na pult, ani se na mě nepodíval, a když jsem se slušně zeptala, jestli chce vysvětlit, kde je snídaně a wellness, odsekl, ať „radši makám a nemluvím“. Zůstala jsem stát s kartou v ruce a byla jsem v šoku. Po směně jsem to řešila se šéfovou, čekala jsem aspoň trochu pochopení, ale jen pokrčila rameny a řekla, že „tihle lidi jsou prostě takoví“ a že pokud chci v tomhle segmentu dělat, musím si zvyknout. Začala jsem si v duchu dělat seznam jmen, u kterých jsem při pohledu do rezervačního systému dopředu věděla, že to bude náročná směna. Můj původní obdiv k „úspěšným“ se pomalu měnil v odstup a někdy i v tichý odpor.
Nejvíc na mě asi zapůsobily víkendové akce v apartmánech. Jednou u nás byla ubytovaná docela známá podnikatelská rodina z regionu. Na recepci byli milí, všechno probíhalo hladce, děti slušně vychované. Po víkendu odjeli a my jsme s kolegyní šly zkontrolovat apartmán. V obýváku rozbitý konferenční stůl, na koberci skvrny od červeného vína, v koupelně všude kosmetika, v koši prázdné lahve, odpadky rozházené po celé místnosti. Pokojská, starší paní, uklízela do noci, byla potichu a jen občas zavrtěla hlavou. Manažerka si škody nafotila, sepsala je a pak s jejich asistentkou všechno vyřešila jednou vyšší částkou na faktuře. Asistentka bez námitek souhlasila, prý ať to „prostě dáme na firmu“. Tam jsem poprvé jasně viděla, jak peníze často vyřeší téměř všechno. Navenek se nikdo nehádal, nikdo se neomluvil, všechno se srovnalo přes účet. A já jsem v sobě začala řešit, kam až jsem ochotná tohle prostředí podporovat jen kvůli vlastní výplatě.
Únava, odchod a jiný pohled na bohaté
Po pár letech jsem si všimla, že jsem skoro pořád unavená a podrážděná. Dřív jsem domů nosila historky z práce s údivem, pak už spíš s cynismem. Věci, které bych dřív označila za nepřijatelné, jsem začala automaticky přecházet, jen abych měla klid. Uvědomila jsem si, že mě tohle prostředí ovlivňuje víc, než jsem si chtěla přiznat, a že se mi nelíbí, jak moc se přizpůsobuju. Nakonec jsem se rozhodla odejít do „normálnějšího“ hotelu, kde nejsou tak vysoké ceny, ale ani takové nároky a výstřelky. Přijala jsem nižší plat a jednodušší provoz. Dnes, když někdo mluví o „úspěšných a bohatých“, nevybaví se mi jen drahá auta a titulky v médiích, ale i pokojské po noční, recepční s naučeným úsměvem a hlavně vědomí, že samotné peníze z nikoho nedělají lepšího člověka.
