Článek
Bylo pozdní odpoledne po docela náročném dni. Jela jsem z práce domů a v hlavě si přehrávala, co všechno ještě musím stihnout. Zastavila jsem u Penny, protože jsem neměla doma skoro nic k večeři a na větší nákup už jsem neměla sílu. Parkoviště bylo skoro plné, auta stála dost natěsno. Zaparkovala jsem mezi dvě z nich, ještě jsem se podívala do zpětných zrcátek, jestli někde nevyčnívám nebo nestojím nakřivo. Připadala jsem si zaparkovaná docela dobře. Byla jsem unavená a v hlavě jsem měla jen krátký seznam: chleba, šunka, zelenina, něco sladkého k čaji. Auto jsem rychle zamkla a šla dovnitř.
Rychlý nákup, který změnil zbytek dne
V obchodě jsem klasicky pobíhala mezi regály, protože jsem si samozřejmě nevzala košík hned u vchodu a pak jsem se pro něj vracela. V duchu jsem pořád počítala, kolik mám času, než partner dorazí z práce. Říkala jsem si, že to stihnu akorát tak, abych doma všechno položila na linku a začala něco chystat. U pokladny jsem byla docela spokojená, že se mi podařilo v tom návalu zaparkovat tak, že nikomu nepřekážím. Vzala jsem igelitku, v hlavě jsem řešila, jestli jsem nezapomněla na mléko, a šla směrem k autu. Vůbec mě nenapadlo, že by se mezitím venku mohlo stát něco, co mi zbytek dne úplně zkazí.
K autu jsem došla v klidu, ale jakmile jsem se k němu přiblížila, něco mi nesedělo. Na zadním nárazníku byl jasný bílý škrábanec, který tam předtím určitě nebyl. Zastavila jsem se a jen na to koukala. První myšlenka byla, jestli jsem to náhodou neudělala už někdy dřív a jen jsem si toho nevšimla. Ale svoje auto znám, takových věcí si většinou všimnu. A pak jsem uviděla papírek za stěračem. V tu chvíli se mi docela ulevilo. Řekla jsem si, že někdo do auta ťuknul, ale aspoň se k tomu postavil čelem. Napadlo mě, že možná narazím na poctivého člověka, že si zavoláme, nějak se domluvíme a normálně to vyřešíme.
Lístek za stěračem, který se nesmazal
Vytáhla jsem ten lístek a čekala jméno, telefonní číslo, možná krátkou omluvu. Místo toho jsem četla: „Promiň, škrábnul jsem ti auto. Kdybych byl poctivej, nechám ti tady na sebe číslo. Nejsem.“ Chvíli jsem na ten papírek jen zírala a měla pocit, že mi to vůbec nedochází. Jestli je to nějaký vtip. Jestli někde neschovává kameru a nesměje se. Vztek se mi mísil s takovým zvláštním prázdným pocitem. Škoda na autě se nějak řešit dá, to jsem věděla. Ale to, že někdo udělá škodu a ještě si z toho udělá legraci, to se spravit nedá. Neměla jsem chuť křičet, spíš jsem byla úplně vyčerpaná.
Automaticky jsem začala obcházet auta, která stála vedle mě, jestli na nich neuvidím čerstvě odřený nárazník. Hledala jsem nějakou stopu, cokoli. Pak jsem se pomalu vydala mezi ostatní řady aut a rozhlížela se, jestli neuvidím podobný škrábanec nebo někoho, kdo se na mě divně dívá. Po pár minutách mi došlo, že je to asi úplně zbytečné. Ten člověk byl nejspíš dávno pryč a moje chození mezi auty byl spíš způsob, jak si aspoň trochu ulevit od toho vnitřního napětí. Vzala jsem telefon, vyfotila škrábanec i ten lístek, ať to mám zdokumentované, i kdyby z toho nic nebylo. Pak jsem zavolala partnerovi. Ne proto, že bych čekala zázračné řešení, ale potřebovala jsem to někomu říct nahlas.
Když pojišťovna a policie nepomůžou duši
Po telefonu mi v klidu řekl, ať zavolám na pojišťovnu a klidně i na policii, když mi to udělá lepší pocit, ale že bez svědků nebo kamer s tím asi moc neudělají. Napadlo mě, že bych se šla zeptat dovnitř, jestli náhodou nemají na parkovišti kamery, ale v tu chvíli jsem na to už neměla energii. Představa, že budu běhat po obchodě a prosit někoho, aby se tím zabýval, mě úplně vyčerpávala. Na policii jsem nakonec nevolala, protože jsem si dokázala představit, jak tam sedím, oni pokrčí rameny a řeknou, že bez záznamu není moc šance. Sedla jsem si do auta, položila ten papírek na palubku a ještě jednou si ho přečetla. Jako bych čekala, že se tam najednou objeví telefonní číslo nebo nějaká omluva navíc. Místo vzteku mě najednou přepadla spíš únava a smutek z toho, jak málo pro někoho znamená poctivost.
Doma jsme to s partnerem probrali v klidu. Nafotili jsme auto pořádně, z různých úhlů, a nahlásili škodu na havarijní pojištění. Věděli jsme, že bez známého viníka a se spoluúčastí to nebude ideální, ale aspoň nějaká cesta to byla. On mě uklidňoval tím, že „je to jen plech“ a že se to dá opravit, že hlavní je, že jsem v pořádku já. Měl pravdu, ale já jsem mu říkala, že mě víc zasáhl ten lístek než samotný škrábanec. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně vděčná, že se nikomu nic nestalo, že to odneslo jen auto, ale stejně ve mně ten zážitek zůstal. Od té doby parkuju radši dál od vchodu, kde je víc místa, i když to znamená delší cestu s taškami. Občas si auto po zaparkování vyfotím, jen pro vlastní pocit jistoty. A ten papírek jsem si nakonec schovala. Ne proto, abych v sobě živila vztek, ale jako připomínku, že nejde jen o plech a peníze, ale i o obyčejnou lidskou slušnost, která některým lidem nic neříká.
