Článek
Celé to začalo úplně obyčejně. Páteční odpoledne, po celém týdnu v práci mě bolí hlava a já se sunu na nádraží s kufrem a taškou na notebook. V rychlíku z Prahy je narváno, lidi stojí v uličce, u dveří tlačenice, nikdo neuhne ani o centimetr. Vleču kufr za sebou, snažím se nezakopnout o cizí tašky a jen doufám, že někde v hloubi vagónu bude volné místo. Po pár minutách balancování a opírání se o cizí batohy si uvědomím, že už žádná místa prostě nejsou. Hlava mě bolí ještě víc a v duchu si nadávám, proč jsem si zase nekoupila místenku, když v pátek je tohle pokaždé stejné.
Volné sklápěčky a ignorovaný piktogram
Postupně se s ostatními posouvám od dveří o kousek dál, spíš takovým pomalým posunováním než chůzí. Pořád stojím někde mezi dveřmi a půlkou vagónu, když si všimnu u dveří volného výklenku se dvěma sklápěcími sedačkami. Nikdo tam nesedí, zatímco všude okolo jsou lidi namačkaní vedle sebe, někteří už skoro zasahují do uličky. Přijde mi to divné, ale zároveň ve mně převládne úleva, že bych si konečně mohla sednout. Párkrát řeknu „promiňte“, protlačím se k tomu místu a sednu si na jednu z těch sklápěček. Kufr nacpu pod tu druhou, tašku na notebook si dám na klín a cítím, jak se mi ulevuje. Říkám si, že jsem měla prostě štěstí, že si toho místa nikdo nevšiml přede mnou.
Po pár minutách, kdy se vlak rozjede a já se konečně trochu uklidním, si všimnu nad dveřmi malého piktogramu invalidního vozíku a vedle nějakého textu o vyhrazeném prostoru. Chvíli na to koukám, ale úplně mi nedochází, že se to týká přesně těch sklápěcích sedaček, na kterých sedím já. Spíš si v hlavě rychle vytvořím příběh, že to je hlavně o tom prázdném prostoru, a říkám si, že když je ten vlak tak plný, tak na tohle asi nikdo moc nehledí. Upřímně se mi prostě nechce znovu vstávat a vracet se do toho mačkání v uličce. Uklidňuju se tím, že kdyby to byl problém, už by mě někdo upozornil. Vytáhnu mobil, začnu bezmyšlenkovitě scrollovat a snažím se na ten piktogram přestat myslet.
Když se objeví skutečný majitel místa
V jedné ze stanic vlak zastaví, dveře se otevřou a najednou je u nich průvodčí s mladší paní na invalidním vozíku. Zvednu na ně oči právě ve chvíli, kdy slyším, jak říká něco ve smyslu, že „její místo by mělo být hned tady“. Ukáže přesně směrem k prostoru, kde mám já zastrčený kufr a sedím na sklápěčce. V tu chvíli mi to dojde. Sevře se mi žaludek, cítím, jak rudnu, a celý vagón na pár vteřin ztichne. Mám pocit, že se na mě všichni dívají, i když ve skutečnosti se spíš jen tak nenápadně po očku otáčejí. Napadne mě jen: „Tak tohle je přesně ono.“
Automaticky vyskočím, začnu se omlouvat a zároveň se snažím vytáhnout kufr z prostoru, kam očividně vůbec nepatří. Jsem nervózní, ruce se mi klepou, nedaří se mi s kufrem pohnout, zakopnu o nohu sedadla a při otáčení málem shodím někomu za sebou batoh. Ten člověk ho na poslední chvíli chytí, nic neříká, ale pro mě je celá situace strašně nepříjemná. Průvodčí na mě nekřičí, jen klidným tónem řekne, že tohle místo je opravdu vyhrazené, a hned se otočí k paní na vozíku, aby jí pomohl zajet dovnitř. O to hůř se cítím, jak tam stojím se svým kufrem a taškou, cítím se trapně a provinile a nemám žádnou rozumnou omluvu.
Trapný dojezd a vnitřní sebeobviňování
Zbytek cesty už jen stojím u dveří a držím se madla, kufr mám vedle sebe u nohou. Hlava mě bolí dvojnásob, ale nějak mi ani nenapadne si vzít prášek. Když se po čase pár míst uvolní, nenapadne mě jít si sednout. Nebo napadne, ale hned to zamítnu, protože představa, že se zase prodírám uličkou kolem všech těch lidí, kteří byli svědky mého trapasu, mi přijde hrozně nepříjemná. V duchu si pořád přehrávám ten moment, kdy jsem ten piktogram viděla a stejně jsem si našla důvod, proč se mě to netýká. Do toho mě mrzí, že jsem paní na vozíku nedokázala nijak normálně poděkovat za trpělivost, jen jsem tam koktala omluvy a pak zbaběle utekla ke dveřím. Když pak průvodčí prochází kolem a kontroluje jízdenky, automaticky se ještě víc přimáčknu ke dveřím, mám pocit, že si mě všichni pamatují jako tu, co zabrala cizí místo.
Když konečně přijedeme do mé cílové stanice a já vystupuju, na chvilku se zastavím a podívám se ještě jednou na to označení vyhrazeného místa. Najednou je to úplně jasné, žádný prostor pro výmluvy. Ten piktogram, text, šipky, všechno dohromady. Dojde mi, že ten prázdný prostor a volné sklápěčky nebyly náhoda, ale spíš ohleduplnost ostatních, kteří to označení vzali vážně. Jen já jsem si z něj udělala něco, co jde obejít, protože jsem byla unavená a chtěla si sednout. Cestou z nádraží si pak vybavuju všechny ty situace, kdy jsem se dřív rozčilovala nad „bezohlednými lidmi“ a měla pocit, že já bych se tak nikdy nezachovala.
Nakonec si v hlavě udělám hodně jednoduchý závěr. Příště si radši fakt postojím, nebo si včas koupím místenku, než abych zase dělala, že nevidím něco, co je napsané a nakreslené úplně jasně. Neříkám si to jako velké předsevzetí, spíš jako malé vnitřní připomenutí do příště. Ten pocit studu ve vlaku si totiž pamatuju dostatečně dobře na to, abych ho nechtěla znovu zažít. A zároveň si uvědomuju, že občas nejde o to, co nevíme, ale co zrovna nechceme vidět, protože se nám to nehodí.
