Článek
K notáři jsme šli asi tři týdny po pohřbu. Já, brácha a sestra Lucie. V čekárně jsme seděli vedle sebe, ale každý myšlenkami jinde. Koukali jsme do mobilů, jen občas někdo něco utrousil o práci nebo o dětech, ale o mámě ani slovo. Já jsem měl v hlavě hlavně to, že to chci prostě nějak uzavřít. Věděl jsem, že se bude řešit byt a nějaké úspory, ale necítil jsem se, jako bych si šel pro peníze. Spíš jsem doufal, že až to skončí, trochu se mi uleví. Zároveň jsem věděl, že Lucie je dlouhodobě v problémech, dlužila, kde se dalo, a několikrát mi mezi řečí naznačila, že jí dědictví „hrozně pomůže se nadechnout“. Já to moc nekomentoval, protože jsem nevěděl, co máma vlastně sepsala.
Notář čte závěť a ticho houstne
U notáře to probíhalo velmi formálně. Úřední věty, paragrafy, čísla účtů, částky. V jednu chvíli jsem si uvědomil, že skoro vůbec neposlouchám, jen podepisuju nějaké papíry. Zaznělo, že máma zanechala byt a menší úspory, a že ty úspory se mají rozdělit rovným dílem mezi nás tři. Hlavou mi proběhlo, že je to fér, a zase jsem vypnul. Zpozorněl jsem, až když začal číst závěť. Bylo v ní, že byt odkazuje celý bratrovi, protože s ní poslední roky žil a staral se o ni. Chvilku jsem jen seděl a zpracovával to. Překvapilo mě to, ale zároveň mi to lidsky dávalo smysl. Já tam jezdil na víkend, on s ní byl denně, chodil s ní po doktorech, řešil všechno kolem. Koutkem oka jsem viděl Lucii. Zbledla a úplně se stáhla do sebe. Věděl jsem, že počítala s tím, že z bytu dostane aspoň nějaký podíl a zaplatí z toho část dluhů.
Když notář dočetl, zavládlo v kanceláři ticho, kdy všichni vědí, že se něco stalo, ale nikdo nechce být ten první, kdo promluví. Nakonec to prolomila Lucie. Zeptala se, jestli jsme o tom věděli. Brácha koktavě přiznal, že máma o tom mluvila, ale že jí to nevymlouval, protože to bral jako její rozhodnutí. Já jsem řekl pravdu, že jsem to od mámy slyšel jednou mezi řečí a dál jsem to neřešil. Lucie to ale vzala jako důkaz, že jsme to na ni nějak sehráli. Začala nám vyčítat, že jsme mámu obrátili proti ní, že jsem vždycky byl „ten hodný“ a brácha „ten potřebný“ a ona ta poslední. Vytahovala staré křivdy, kterými nás roky zahlcovala, a já jen seděl a nevěděl, kde začít. Pak řekla tu větu: „Já pro vás už nejsem rodina.“ Zvedla se, bouchla dveřmi a nechala nás tam sedět v rozpacích.
Kavárna, výčitky a dlouhá zpráva bez odpovědi
S bráchou jsme potom šli do nejbližší kavárny, sedli si, objednali si kafe a chvíli jen mlčeli. Měl jsem pocit, že bych měl něco říct, ale nevěděl jsem co. Brácha nakonec přiznal, že máma ten byt opravdu chtěla napsat na něj a že se jí to nesnažil rozmlouvat. Řekl, že mu to připadalo spravedlivé, když už s ní ty roky žil a omezil kvůli tomu svůj život. Taky dodal, že kdyby Lucie chtěla, časem by ji z bytu nějak vyplatil, ale že teď sám neví, jak utáhne nutnou rekonstrukci. Poslouchal jsem ho a cítil se mezi nimi oběma. Já jsem nic neplánoval, do ničeho jsem mámě nemluvil, ale taky jsem se nikdy pořádně nezeptal, co vlastně chystá. Ta Luciina věta mi zněla v hlavě pořád dokola a poprvé mě napadlo, že ji možná myslela doslova.
Večer jsem si sedl k telefonu a napsal Lucii dlouhou zprávu. Vysvětloval jsem jí, jak jsem to celé vnímal, že jsem se o tom s mámou skoro nebavil, že jsem tam byl většinou jen na návštěvu. Napsal jsem jí i to, že jsme se s bráchou bavili, že až se trochu postaví na nohy, chtěl by ji z bytu aspoň částečně vyplatit. Nebylo to žádné oficiální řešení, spíš snaha ukázat, že ji nechceme odříznout. Viděl jsem, že si zprávu přečetla. Neodpověděla. Jen za chvíli z rodinného chatu zmizelo její jméno. V následujících týdnech se to jen potvrdilo. Nezvedala telefony, nechodila na domluvené srazy, přes děti vzkazovala, ať jim nic neposíláme k narozeninám, že to „nepotřebují“. Teprve tehdy mi došlo, že pro ni to nebyla jen věta v afektu. V jejích očích s námi opravdu skončila.
Jedna věta, rok ticha, náhodné setkání
Během toho roku se naše rodina úplně změnila. Vánoce jsme poprvé trávili každý zvlášť. Žádné společné oslavy narozenin dětí, žádné nedělní obědy, které dřív organizovala máma. Všichni jsme navenek dělali, jako že to je dočasné, že se to nějak „usadí“, ale mě pořád hryzalo, že to všechno začalo v jedné místnosti u notáře. Měl jsem chuť jí někdy zavolat a prostě říct: „Hele, pojď to zkusit znovu,“ ale pokaždé jsem se zastavil u představy, že to stejně nezvedne.
Asi po roce jsem Lucii náhodou potkal ve městě. Šla s taškou z obchodu, já šel proti ní. Na chvíli jsme si koukli do očí, řekla strohé „ahoj“ a šla dál. Žádné zastavení, žádná snaha něco aspoň slušnostně probrat. V tu chvíli mi definitivně došlo, jak vážně to myslela. Od té doby si v duchu pořád kladu otázku, jestli opravdu může jeden byt a jedna věta u notáře takhle změnit rodinu. A jestli jsme s tím my dva bratři mohli něco udělat jinak, nebo to prostě takhle dopadnout muselo.
