Článek
Na chalupu po tátovi jsme s Markem vyrazili na začátku léta. V autě jsme řešili hlavně praktické věci – kolik barvy jsme koupili, co všechno musíme přestěhovat, jak dlouho to zabere. Brala jsem to spíš jako povinnost. Dům jsme skoro rok nevyužívali, platili jsme jen energie a daně a každý měsíc mě to štvalo víc a víc. Po tátově smrti jsem tam byla jen jednou, všechno mi připadalo těžké a vzdálené. Teď jsem se rozhodla to brát čistě racionálně: vymalujeme, připravíme ho na prodej, makléřka to zařídí a bude klid.
Za obrazem něco skrýval, ale co vlastně?
Dopoledne jsme posouvali skříně, odtahovali gauč, zakrývali nábytek fólií. Dělala jsem to skoro mechanicky. V hlavě jsem si odškrtávala položky v pomyslném seznamu a snažila se moc neřešit, že jsem v tátově domě a že všechno, čeho se dotýkám, pro nás něco znamená. Když jsem došla k velkému obrazu krajiny nad gaučem, napadlo mě, že ho taky sundám, aby kolem něj nezůstaly fleky. Vzala jsem ho do rukou a v tu chvíli jsem ucítila, že je na zdi za ním něco přilepeného.
Odklopila jsem rám a za ním byla zažloutlá obálka. Na přední straně bylo napsáno: „Pro toho, kdo tu jednou bude hospodařit.“ Písmo jsem poznala hned, psal to děda. Zůstala jsem stát s obálkou v ruce a najednou mi všechen ten nátěr a šoupání nábytku připadaly úplně druhořadé. Marek přišel blíž a samozřejmě hned řekl, ať to otevřeme, že to bude nějaký starý vtípek nebo účtenky. Na chvíli jsem zaváhala. Měla jsem pocit, že lezu do něčeho, co možná nebylo určené mně. Ale zároveň mě hrozně zajímalo, co tam děda nechal. Nakonec jsem obálku opatrně rozlepila.
Dědovo přání, které nám zkomplikuje plány
Uvnitř bylo několik stránek hustě popsaného papíru, datované pár let před tím, než děda zemřel. Začínal tím, že ví, že chalupa jednou zůstane dětem a vnoučatům, a že má jedno velké přání: aby se kvůli ní nikdo nehádal a aby ji, pokud to půjde, neprodávali. Pak následoval skoro návod k používání domu. Psalo se tam, kdy na zimu vypouštět vodu, na koho ze sousedů se můžeme obrátit, jak seřídit kamna. Děda dokonce navrhoval, jak by se případní spolumajitelé mohli domlouvat na rozdělení nákladů a víkendů. Jak jsem to četla, střídalo se ve mně dojetí s docela nepříjemným pocitem, že jsem sem přijela s přesně opačným plánem, než jaký si děda přál.
Odpoledne přijela moje sestra Lenka. Byly jsme domluvené, že spolu projdeme papíry k prodeji a podepíšeme makléřce plnou moc. Místo šanonu jsem jí ale v kuchyni podala ten dopis. Nechala jsem ji, ať si ho v klidu přečte, a jen jsem u dřezu předstírala, že mám spoustu práce. Nejprve reagovala dost věcně. Řekla něco ve smyslu, že je to hezké, ale že děda nemohl tušit dnešní ceny energií a naše platy, a že náklady nám jeho přání nezaplatí. Viděla jsem ale, jak se na některých pasážích zarazila, hlavně když psal, že chalupu stavěl pro rodinu a doufal, že tu jednou budou běhat pravnoučata.
Obálka s penězi mění naši perspektivu
V jedné části dopisu děda zmiňoval, že „něco málo“ naspořil „na střechu a velké opravy“ a že obálku s penězi schoval v komoře za horním trámem, aby omylem neskončila v popelnici. Dost nás to zaskočilo, protože jsme obě pořád dokola řešily, že na větší opravy prostě nemáme. Šly jsme s Lenkou do komory, chvíli jsme šátraly nad hlavou a pak jsme tu obálku opravdu nahmataly. Uvnitř byly svázané bankovky a pár starých fotek chalupy krátce po dostavbě. Bylo tam něco přes padesát tisíc, žádný obrovský poklad, ale částka, která by bez problémů pokryla základní opravu střechy. Sedly jsme si na schod a chvíli jen mlčely. Najednou to celé přestalo být čistě o číslech.
Večer jsme seděli na terase, malování jsme měli z poloviny hotové. Na stole ležel dědův dopis, obálka s penězi a vedle toho naše tabulka nákladů na provoz a opravy. S Lenkou jsme procházely všechna pro a proti. Já připomínala, jak jsme sem jako děti jezdily skoro každé léto a jak mi to tady vlastně celou dobu chybělo, jen jsem si to nepřiznávala. Lenka opakovala, že se bojí další finanční zátěže, že sama na vše nestačí a že nechce skončit tak, že budeme chalupu držet jen ze sentimentu a tajně ji proklínat. Marek, který k tomu místu žádný sentiment neměl, ale celý den tu s námi makal, nakonec řekl, že by byla škoda to pustit, když je vidět, kolik do toho děda dal práce a my vzpomínek. Připomněl, že je zvyklý dělat věci kolem baráku, má auto na odvoz materiálu a pár známých řemeslníků, a navrhl, že nám s opravami dlouhodobě pomůže. Ne sliby „někdy“, ale konkrétně: víkendy, shánění levnějšího materiálu, práce vlastníma rukama.
Nakonec jsme se s Lenkou domluvily, že prodej minimálně o rok odložíme. Rozhodly jsme se, že zkusíme chalupu udržet podle dědových instrukcí a uvidíme, jestli je to reálně zvládnutelné. Večer jsme si sedly s papírem a sepsaly jednoduchý plán: rozpis víkendů, kdo kdy přijede, založení společného účtu na opravy, jasná dohoda, že peníze z dědovy obálky půjdou opravdu jen na dům. Když malba zaschla a já šla věšet obraz zpátky na místo, odkud jsem ho sundala, uvědomila jsem si, že sem už nejedu „uklidit po tátovi“. Ten dům pro mě přestal být jen starostí a začal znovu být místem, o které chci vědomě pečovat – ne proto, že musím, ale proto, že chci zjistit, jestli ho dokážeme rozumně udržovat a začlenit do našeho běžného života.
