Článek
Byla sobota dopoledne, on zase někam spěchal „na trénink“ a já zůstala doma sama. Už delší dobu mi lezl na nervy bordel u nás v obýváku, všude odložené věci, nedokončené hromádky. Řekla jsem si, že udělám velký úklid, a pustila se i do jeho šuplíku ve skříňce pod televizí, kam jsem normálně moc nelezla. Vytahovala jsem papíry, staré lístky z kina, účtenky a najednou jsem tam našla svazek klíčů, které jsem nikdy předtím neviděla, a k tomu složený papírek. Na papírku byla fixou napsaná jen adresa, žádné jméno, žádná poznámka. V tu chvíli se mi vybavilo, jak poslední týdny chodí domů později, jak často „něco řeší“, ale moc o tom nemluví. Jak občas přijde a jen řekne, že byl s klukama, a dál nic.
Klíče, adresa a první podezření
Nejdřív jsem si sama sobě řekla, že to přece nemusí nic znamenat. Že to můžou být klíče od nějaké kanceláře nebo skladu a adresa k tomu. Že řeším blbosti. Jenže zároveň mi v hlavě naskakovaly momenty, kdy mu někdo volal, on rychle mobil ztlumil a odešel s ním do jiné místnosti, a když se vrátil, měl připravenou nějakou zvláštní historku. Adresu z papírku jsem zadala do map v mobilu. Ukázal se obyčejný panelák na druhém konci města, žádná firma, žádná jeho práce. V břiše se mi udělal takový ten tlak, který jsem znala z doby, kdy jsem se něčeho bála, ale zároveň jsem si říkala, že když to teď prostě schovám zpátky a budu dělat, jako by se nic nedělo, budu na to myslet pořád. A že mě to stejně jednou dožene.
Chvíli jsem chodila po bytě sem a tam, s klíči v ruce, a přemýšlela, jestli mu prostě nenapsat: „Našla jsem tohle, co to je?“ Představila jsem si ale, jak mi napíše něco věrohodného, jak mi to vysvětlí polovičatou pravdou nebo úplnou lží, a já nepoznám, jestli je to pravda. Ta představa, že mu budu koukat do obličeje a přemýšlet, jestli mi lže, mě děsila snad víc než možnost, že má milenku. Nakonec jsem bez velkého rozhodování strčila klíče do kapsy, rychle se oblékla, vzala kabelku a vyrazila na tramvaj. Sama sobě jsem tvrdila, že se tam jen letmo podívám, že jen zjistím, o co jde, a nebudu dělat ukvapené závěry. Ve skutečnosti už jsem ale v tu chvíli věděla, že od té chvíle bude všechno jiné.
Rozhodnutí jet na neznámou adresu
V tramvaji jsem civěla z okna a v hlavě se mi střídaly ty nejhorší scénáře. Od klasické milenky, s kterou si zařizuje byt, po nějaké divné kšefty, dluhy, problémy, do kterých nás může stáhnout. Do toho se mi vybavovaly všechny naše poslední hádky. Jak jsem mu říkala, že spolu skoro nemluvíme, že mám pocit, že mě k sobě nepouští. Jak vždycky mávl rukou, že přeháním a že je jen unavený. Když jsem vystoupila a stála před tím domem, došlo mi, jak moc daleko jsem zašla – a nejen tím, že jsem přijela na druhý konec města. Najednou se mi chtělo otočit a vrátit se domů, jako by se nic nestalo. Hlavou mi běželo, že jakmile ty dveře otevřu, už se možná nic nevrátí do původního stavu. Stála jsem tam několik minut, s mobilem v ruce, skoro jsem mu zavolala, ale nakonec jsem ho zase schovala do kapsy. Věděla jsem, že když zavolám, všechno se stočí k jeho verzi příběhu, a já ještě nic nevím.
U hlavního vchodu jsem zkusila jeden z klíčů a bez jediného zadrhnutí pasoval. Ten moment mě úplně rozhodil. Znamenalo to, že to není žádná náhodná adresa, ale místo, kam má mít přístup. Na zvoncích dole nebylo jeho jméno, jen cizí příjmení, žádné, které bych znala. Tak jsem jela výtahem rovnou do patra podle čísla bytu z papírku. Ve výtahu se mi třásly ruce, srdce mi bušilo tak, že jsem měla pocit, že to musí být slyšet. V hlavě mi běželo, že pokud za těmi dveřmi někdo bude, vůbec nevím, co mám říct. Na chodbě mě zastavila starší paní, která zrovna nesla koš s prádlem. Zeptala se, jestli něco nehledám. Řekla jsem, že hledám chlapa, uvedla jeho jméno a ukázala jí číslo bytu z papírku. Usmála se a úplně samozřejmě prohodila, že toho „mladého, co chodí do pětky“, už tu párkrát viděla, jak si nosí věci, a že to vypadá, že se sem bude stěhovat.
Panelák, sousedka a zneklidňující zjištění
Její věta mě úplně paralyzovala, ale stejně jsem šla ke dveřím a zkusila další klíč. Odemkl se bez odporu. Uvnitř byl skoro prázdný byt. Žádná postel ustlaná pro dva, žádné ženské drobnosti v koupelně. Jen pár krabic na zemi, v obýváku stála naše stará sedačka, kterou si před časem „odvezl do kanceláře“, protože se mu tam prý bude hodit. V kuchyni pár věcí, které jsem v posledních týdnech bez úspěchu hledala doma. Pár talířů, hrnečky, konvice. Došlo mi, že tohle není žádná milenka. Že tohle je jeho připravené místo, kam může kdykoli ode mě odejít, aniž by musel něco shánět. Sedla jsem si na tu sedačku a přejela rukou po opěrce. Místo žárlivosti jsem cítila hlavně smutek a zvláštní podraz. Ne z toho, že by chtěl odejít, ale z toho, že si to celé plánuje potají za mými zády.
Procházela jsem ty krabice, asi víc ze setrvačnosti než s nějakým cílem. Našla jsem v nich jeho oblečení, složené a připravené, jako by se sem měl nastěhovat každým dnem. Staré fotky, které jsme měli dřív ve společném albu a které z ničeho nic „někam uklidil“. Dokonce i jednu moji mikinu, o které tvrdil, že ji někde ztratil v hospodě. V ten moment mi zavibroval mobil. Vzala jsem ho do ruky a na displeji se objevila zpráva od něj: jestli jsem doma a co bude k večeři. Jako by tenhle byt a ty krabice vůbec neexistovaly. Chvíli jsem zírala na ten text a pak jsem mu napsala jen, že přijdu dneska trochu později. Byt jsem zamkla, klíče jsem si nechala v kapse. Cestou zpátky v tramvaji jsem se dívala před sebe a v hlavě si skládala, jak o tom večer začnu mluvit, abych se sama do ničeho nezamotala.
Zpráva od něj a tichý návrat
Když jsem večer přišla domů, seděl v obýváku, televize běžela, jako každý jiný den. Sundala jsem kabát, vytáhla klíče a papírek z kapsy a položila je na stůl mezi nás. Chvíli nic neříkal, jen se na to díval, a já pak řekla: „Byla jsem se tam podívat.“ V tu chvíli mu zrudl obličej. Nezačal se hned vymlouvat, nic nepopíral, jen bylo jasné, že je mezi námi najednou úplně jiná situace než ráno. Došlo mi, že tímhle okamžikem se náš vztah definitivně změnil. Že už nikdy nebudeme moct dělat, že je všechno v pořádku a že jde jen o únavu a pracovní stres. A i když mě to bolelo, zároveň jsem cítila zvláštní úlevu z toho, že to, co se děje, už není schované v jeho šuplíku mezi účtenkami, ale že o tom spolu musíme otevřeně mluvit.
