Článek
Doma došel papír do tiskárny, tak jsem si řekla, že budu mít klid v kanceláři a ráno si všechno vytisknu. Dorazila jsem o hodinu dřív. V open spaceu bylo ticho, svítila jen recepce. Udělala jsem si čaj, ve skladu vzala balík papíru a doplnila tiskárnu. V počítači jsem si otevřela podklady k dopolednímu videohovoru s klientem, prošla si poznámky a upravila pár formulací. Počítala jsem s tím, že budu mít chvilku na poslední kontrolu slidů a že se na call připojím včas a připravená. Bylo to běžné ráno, jen o něco dřív.
Za sklem moje práce bez mé účasti
Když jsem šla kolem zasedačky, přes sklo jsem uviděla šéfa s novou kolegyní. Měli otevřený můj soubor a upravovali slidy jeden po druhém. Zastavila jsem se na chvíli, abych se ujistila, že vidím správně. Zaslechla jsem, jak mluví o „rychlejší verzi“ a že „to dnes klientovi odprezentují“. V tu chvíli jsem žádnou pozvánku neměla, žádný ping ani e-mail. Takže beze mě. Bylo mi to nepříjemné. Ne tak, že bych se chtěla hádat, spíš směs trapnosti a překvapení. Stála jsem tam a přemýšlela, jestli se ozvat hned, nebo počkat.
Abych nepůsobila, že poslouchám za dveřmi, zaklepala jsem a pozdravila. Řekla jsem, že jdu tisknout podklady, a zeptala se, jestli s tím můžu nějak pomoct. Šéf klidně odpověděl: „Díky, ale tentokrát to vezme nová kolegyně, ať se rychle zapracuje.“ Nic víc. Přikývla jsem, řekla „jasně“ a ustoupila. Došlo mi, že moji práci použijí beze mě. Nikdo mi dopředu neřekl, že mě ze schůzky vynechají, ani proč. Nešlo o to, že by jí pomáhal někdo zkušenější, šlo o to, že jsem u toho neměla být. Vrátila jsem se ke stolu a snažila se neřešit, co všechno si k tomu ještě řekli.
Když rozhodnou beze mě, rozhodnu se já
Zapnula jsem tisk a otevřela kalendář. Schůzka s klientem byla přesunutá na dřívější čas. U ní jsem nebyla uvedená. Otevřela jsem sdílenou složku a u mého souboru blikalo „upraveno dnes – nová kolegyně“. V historii změn byly její komentáře a přepsané formulace. Některé věci byly zjednodušené, některé vyhozené. Cítila jsem směs studu a vzteku. Ne proto, že by na tom pracovala, ale proto, že se to dělo mimo mě, a přitom šlo o práci, kterou jsem vedla. Bylo jasné, že to není omyl. Bylo to rozhodnutí. Seděla jsem u stolu a uvědomila si, že čekat na vysvětlení mi nedává smysl.
Šla jsem se nadechnout na chodbu a do telefonu si sepsala tři body: obcházení, použití mojí práce, žádná komunikace. Zavolala jsem krátce kamarádce, abych si srovnala hlavu. Připomněla mi, že podobné situace se poslední týdny opakovaly, jen méně nápadně, a že jsem odchod už zvažovala. Nechtěla jsem dělat scény ani brzdit projekt. Otevřela jsem si poznámky a sepsala kroky předání: soubory, kontakty, stav úkolů, co je nutné dořešit. Když jsem to dopsala, byla jsem klidnější. Rozhodla jsem se odejít. Napsala jsem stručnou výpověď se slovy „ztráta důvěry“ a uložila ji do PDF. Vytiskla jsem ji a připravila k podpisu, ať to můžu vyřešit hned po jejich schůzce.
Klidná výpověď a nečekaná úleva
Po jejich dopolední schůzce jsem zaklepala u šéfa na dveře. Řekla jsem mu klidně, že končím a že během výpovědní doby předám všechno podle předávacího plánu, který jsem mu položila na stůl. Zkusil to zlehčit: „Hele, tohle přece vyřešíme, domluvíme se.“ Odpověděla jsem, že pro mě je to zásadní a že už nechci hledat kompromisy, když se rozpadla důvěra. Podepsanou výpověď jsem mu podala do ruky a poslala kopii HR. Nehádali jsme se. Řekla jsem jen, jaký bude postup, kdo dostane jaké přístupy a co kdy komu předám. Když jsem vyšla z kanceláře, cítila jsem spíš úlevu než hořkost.
Zbytek dne jsem dodělala tisk, přepsala popisky ve sdílené tabulce a doplnila termíny. Kolegové se ptali, jestli jsem v pořádku, řekla jsem, že ano a že to vysvětlím včas. Nepotřebovala jsem velké rozloučení ani potvrzení, že jsem udělala správnou věc. Stačilo mi vědět, že jsem si to v hlavě srovnala a jednala bez křiku. Ten ranní moment u zasedačky byl posledním impulzem, ale ne jediným. Dala jsem tomu šanci víckrát a tentokrát už nechtěla čekat, až se to zlepší samo. Na další den jsem si naplánovala předání bod po bodu a šla domů dřív.
