Článek
Když jsem ten den přišla z práce, byla už tma a sama sobě jsem byla protivná. Pořád jsem myslela na maily, které jsem nestihla vyřídit, a na lidi, kteří mě během dne naštvali. Jakmile jsem odemkla, hned jsem zaslechla známý křik od sousedů. Už odpoledne, když jsem odcházela, se hádali, teď to evidentně pokračovalo. Poslední měsíce to mezi nimi skřípalo čím dál víc, často jsem přes zeď slyšela zvýšené hlasy. Zavřela jsem za sebou, vydechla a v duchu si řekla, že si udělám večeři, pustím si televizi a budu dělat, že nic neslyším. „Prostě jejich věc,“ říkala jsem si.
Když hádku najednou přeruší zaklepání
V kuchyni jsem si pustila vodu, převlékla se do domácího oblečení a začala chystat těstoviny. Dělala jsem ty úplně běžné věci, ale křik za zdí se nedal ignorovat. Nejprve to byly jen rychlé věty přes sebe, pak se přidaly sprosté nadávky. A do toho rána, jako když někdo prudce zabouchne dveře nebo skříňku. V tu chvíli už to neznělo jen jako nepříjemná hádka, ale začala jsem mít pocit, že se tam děje něco, u čeho nechci být, i když jsem byla jen v sousedním bytě. Začala jsem být nervózní, večeři jsem dělala spíš automaticky a nedokázala jsem se soustředit na nic jiného. Napadlo mě, jestli nemám zavolat policii. Vzápětí mě ale přepadl pocit trapnosti: co když přeháním, co když je to „jen“ hádka a já budu ta, co se plete do cizích věcí? A taky jsem měla strach, že bych na sebe upozornila a oni by to věděli.
Najednou někdo ostře zaklepal na moje dveře. Úplně jsem ztuhla, voda v dřezu tekla dál a já tam stála s mokrýma rukama. První, co mě napadlo, bylo, že si jdou stěžovat na mě. Že jsem třeba bouchla dveřmi od skříňky víc, než jsem myslela, i když jsem věděla, že jsem nic neudělala. S utřenýma rukama jsem šla pomalu ke dveřím a otevřela je jen na řetízek. Na rohožce stála sousedka. V teplácích, s rozmazanou řasenkou pod očima a v ruce se jí třásly klíče. Znaly jsme se jen od vidění, říkaly jsme si „dobrý den“ na chodbě a tím to končilo. Teď se tiše zeptala, jestli může na chvíli ke mně, že se pohádali a nechce s ním být v bytě sama. Její hlas zněl tak unaveně a zoufale, že jsem ani neváhala.
Cizí žena na gauči a ticho za zdí
Pozvala jsem ji dovnitř skoro automaticky a odvedla ji do obýváku. Sundala si bundu, opatrně ji složila na opěradlo židle a pořád si nervózně uhlazovala rukávy mikiny, jako by nevěděla, co s rukama. Hned se začala omlouvat za ten hluk. Říkala, že si uvědomuje, že to musí být slyšet, a že ji to hrozně mrzí. Mezi jednotlivými větami, kdy se snažila uklidnit, zmiňovala, že se pohádali kvůli penězům, že je toho na ně hodně, že on vybuchl a začal házet věcmi. To ji vyděsilo a radši odešla. Seděla u mě na gauči a mně najednou připadalo zvláštní, že slyším něco, co jsem doteď jen tušila přes zeď. Cítila jsem se trochu nepatřičně, jako bych byla součástí něčeho velmi osobního, ale zároveň jsem měla pocit, že jediné, co ode mě teď potřebuje, je klidné a bezpečné místo, kde může na chvíli být.
Šla jsem jí udělat čaj, protože jsem nevěděla, co jiného v takové situaci dělat. V kuchyni jsem poslouchala, jestli se za zdí něco děje, ale bylo tam úplné ticho. Když jsem se vracela s hrnkem, ozvaly se na chodbě těžké kroky a pak její křestní jméno, jak ho někdo volá. Sousedka úplně ztuhla, podívala se směrem ke dveřím, zbledla ještě víc. Bylo vidět, že nechce, aby sem přišel a zjistil, že je u mě. Chvíli chodil po chodbě, slyšela jsem šoupání bot a nervózní zakašlání, pak se ozvalo, jak se vrací k jejich bytu, a bouchly dveře. Položila jsem před ni čaj a zeptala se, jestli má někoho, komu by mohla zavolat. Navrhla jsem jí, že klidně může odtud volat sestře, kamarádce, nebo i na policii, pokud se opravdu bojí. Chvilku jen opakovala, že nechce dělat „haló“, že se to nějak uklidní. Nakonec ale vzala mobil a řekla, že zkusí zavolat sestře.
Křik za zdí, který už nejde přeslechnout
Seděla vedle mě, mluvila do telefonu a snažila se působit klidněji, než ve skutečnosti byla. Slyšela jsem jen útržky: „… jo, zase… ne, dneska to bylo horší… prosím, přijedeš pro mě?“ Po hovoru si položila mobil na kolena a chvíli jen mlčela. Bylo to divné ticho, ale nepřišlo mi dobré ho zaplnit nějakými radami, které vlastně ani nemám. Řekla jen, že sestra za chvíli dorazí, a začala si v kabelce hledat kapesníky. Seděly jsme v tom obýváku dvě skoro cizí ženské a já si uvědomila, že jsem vlastně nikdy pořádně nepřemýšlela o tom, co se za tou zdí děje, když slyším křik. Brala jsem to jako hluk, ne jako konkrétního člověka, který se něčeho bojí.
Asi za dvacet minut zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít a na chodbě stála mladší žena, která jí byla trochu podobná, jen působila rozhodněji a odhodlaněji. Krátce mi poděkovala, sousedka taky. Mezi dveřmi se zase omlouvala, že obtěžuje, že se to už nebude opakovat. Sehla se pro tašku, kterou si u mě mezitím odložila na zem, a obě rychle odešly. Zavřela jsem za nimi a v bytě bylo najednou nezvykle ticho. Všimla jsem si, že z jejich bytu už žádný hluk nejde, jako by se nic nestalo. Došlo mi ale, že ten křik za zdí už pro mě nikdy nebude jen „otravný sousedský rámus“. V hlavě jsem si udělala malý závazek: že příště, když uslyším podobnou hádku, nebudu jen zvedat hlasitost televize. Že aspoň zaklepu nebo se zeptám, jestli je všechno v pořádku. Protože už jen vědomí, že na to není sám, pro něj někdy může hodně znamenat.
