Článek
Ráno jsem seděla v kuchyni a rovnala si do složky doklady: občanku, zápočťák a dohodu o rozvázání pracovního poměru bez uvedení důvodu. Potvrzení o výši průměrného čistého výdělku na jejich formuláři jsem ještě neměla, slíbili mi ho v kanceláři pekárny „během týdne“. V pátek byla moje poslední směna, provoz omezili a nabídli dohodu. Odstupné žádné. Spočítala jsem si, že účty zatím zaplatím, ale ne dlouho. Na úřad práce jsem šla hlavně kvůli tomu, aby za mě šlo zdravotní pojištění a abych mohla požádat o podporu. Oblékla jsem si čisté džíny, dala složku do batohu a vyrazila dřív. Je pondělí, chtěla jsem chytit začátek úředních hodin a mít to za sebou.
Čekárna plná, nervy a tvrdá věcnost u přepážky
U vchodu mě poslali k automatu. Vzala jsem si číslo k evidenci uchazečů a sedla si na volnou židli. Hned po otevření byla čekárna plná. Cítila jsem se strašně nápadná a zároveň jsem se snažila být co nejméně vidět. Zvedla jsem šátek a dělala, že si ho upravuju, protože jsem nechtěla nic vysvětlovat mezi lidmi. Čísla naskakovala pomalu, někde se to zaseklo a já si v duchu nadávala, že jsem si nevzala vodu. Telefon jsem vypnula, abych něco nepřehlédla. Bylo mi horko a v hlavě jsem si opakovala, co musím říct a co ještě doložit.
Když se rozsvítilo moje číslo, šla jsem k přepážce. Paní mluvila věcně a skoro se nedívala do očí. Požádala mě o občanku a o dohodu a hned se zeptala, proč jsem skončila. Řekla jsem „dohodou bez uvedení důvodu“. Pohlédla na monitor a odpověděla, že v tom případě bude podpora nižší. Dodala, že pokud doložím, že šlo o organizační důvody na straně zaměstnavatele, může být podpora standardní. Řekla jsem, že v pekárně rušili směny kvůli drahým energiím a zbylo méně práce, ale trvala na tom, že to potřebuje mít na papíře. „Zaměstnavatel to musí potvrdit,“ řekla klidně a podala mi hromádku formulářů. Měla jsem pocit, že bez správně vyplněného tiskopisu se nic nebere v potaz.
Formuláře, razítka a nabídky, které nesedí
Sedla jsem si ke stolku a začala vyplňovat. Formuláře šly do detailů: dosažené vzdělání, praxe, řidičák a dojíždění, péče o děti, zdravotní omezení. Délka směn, ochota pracovat v noci, jak daleko jsem schopná jezdit. Některé kolonky jsem pokazila a paní mi je bez komentáře opravila, jen prstem ťukla na řádek, kde to bylo špatně. Vysvětlila, že mi chybí Potvrzení zaměstnavatele pro účely podpory v nezaměstnanosti na jejich tiskopisu. Podala mi prázdný formulář a řekla, ať ho dám v pekárně vyplnit a orazítkovat. Dostala jsem termín skupinového poučení a seznam, co si přinést. Podepsala jsem poučení a prohlášení uchazeče. U podpisu jsem měla pocit, že se věří hlavně dokumentům.
Na závěr mi vytiskla dvě „vhodná“ místa. Dvanáctky u linky na druhém konci města a úklid nočních provozů. Podívala jsem se na ten papír a řekla, že po letech u pecí mě bolí rameno a těžké zvedání už nezvládám. Odpověděla, že bez lékařského posudku to nemůže uvést jako omezení. Mám si ho obstarat u praktického lékaře do příště, jinak budu vedená bez omezení. Přikývla jsem. Nebyl prostor na další vysvětlování. Strčila jsem papíry zpátky do složky, vzala si termín poučení a zvedla se. Měla jsem stažené hrdlo a cítila jsem se unavená, i když bylo teprve dopoledne.
U dveří jsem potkala bývalou kolegyni Lenku. Kývla a prohodila, že je to tady na nervy. Přitakala jsem a řekla, že musím na autobus, aby se neptala. Venku jsem si sedla na chvilku na lavičku, schovala složku do batohu a zhluboka se nadechla. Za rohem napětí v ramenou povolilo a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. V obchodě jsem vzala rohlíky a šla domů pomalu. V hlavě jsem si přehrávala, co ještě musím oběhat: potvrzení z pekárny, posudek od doktora, poučení. V kalendáři mám termín, ale ze všeho nejvíc mi zůstalo to, jak trapně a bezmocně mi dnes bylo. Papíry mám ve složce, ale pocity z dneška jsou silnější.
