Článek
Bydlíme v pronajatém bytě v Praze, kde jsem předtím žila sama. Přítel se ke mně nastěhoval asi po roce vztahu, hlavně kvůli tomu, že to měl u rodičů dlouhodobě napjaté a chtěl pryč. Když jsme řešili peníze, řekl mi, že je po krachu předchozího podnikání v minusu, má dluhy a jeho příjem je hodně nejistý. Tvrdil, že má na účtu vždycky jen pár tisíc, a že teď prostě víc nedá. Domluvili jsme se, že mi bude posílat fixní částku, na které jsme se shodli jako na tom, co „teď zvládne“, a zbytek nájmu a většinu poplatků zaplatím já. Brala jsem to jako dočasné řešení. Chtěla jsem mu pomoct, zároveň jsem nechtěla hned na začátku společného bydlení vypadat, že řeším jen peníze.
Když se pomoc ve vztahu zvrhne
Ze začátku mi to nepřišlo divné, ale postupem času mě začalo štvát, že se o penězích vlastně nedá normálně bavit. Kdykoli jsem nakousla, jestli by se to už nemohlo srovnat napůl, změnil tón. Začal být podrážděný, vytahoval, jak má nejistý příjem, jak ho to všechno stresuje, že se bojí, aby mu zbylo aspoň něco. V tu chvíli jsem se vždycky cítila jako necitlivá mrcha, která na něj tlačí, i když „ví, jak to má těžké“. Před ostatními občas pronesl něco jako „to spolu všechno táhneme“ nebo že „nájem nás stojí majlant“, a mě to pokaždé nepříjemně zasáhlo, protože jsem věděla, kdo ho reálně táhne víc. Nahlas jsem to neřekla, nechtěla jsem dělat scénu. Uklidňovala jsem se tím, že až se mu podnikání rozjede, samo se to srovná.
To odpoledne s notebookem přitom zpočátku nevypadalo nijak výjimečně. Můj počítač byl v servisu, on mi podal svůj s tím, ať na něm dodělám práci. Seděla jsem doma u stolu, psala mail a najednou mi na liště vyskočilo okno internetového bankovnictví. Asi ho předtím zapomněl zavřít. Automaticky jsem chtěla okno zavřít, ale než jsem stačila kliknout, spatřila jsem zůstatek. Nehledala jsem to, ale ta částka tam prostě byla vidět. Byly tam stovky tisíc. Částka, která vůbec neodpovídala tomu, co mi měsíce vyprávěl o tom, jak je „v minusu“ a jak žije od výplaty k výplatě.
Okamžik, kdy jedna kliknutá lišta změní vše
V tu chvíli se mi udělalo opravdu fyzicky špatně. Zvedla jsem se od stolu a šla na balkon, jen tam stát a dýchat. Vybavila jsem si celý poslední rok: jak poslouchám historky o dluzích, jak se „každá koruna počítá“, zatímco já si přepočítávám, jestli si můžu dovolit dovolenou s kamarádkou, nebo ji mám odpískat. Jak řeším, jestli nezvednou nájem, protože by to pro mě znamenalo další zátěž. Připadala jsem si hrozně naivní. Zároveň mě trápilo svědomí, že jsem se mu vlastně omylem podívala do účtu, i když jsem to neudělala schválně. Jenže čím déle jsem o tom přemýšlela, tím víc se ten pocit viny měnil ve vztek. Ne kvůli těm konkrétním penězům, ale kvůli tomu, že mě nechal skoro rok žít v představě, že nemá nic, zatímco většinu nákladů nesu já.
Večer, když přišel z práce, jsem věděla, že to v sobě neudržím. Hned mezi dveřmi jsem na něj nevyjela, počkala jsem, až se nají, sedli jsme si do obýváku a já mu řekla, co jsem na jeho notebooku viděla. Snažila jsem se mluvit klidně. Řekla jsem, že mě nezajímá přesná částka, ale že mě šokoval rozdíl mezi tím, jak o své situaci mluvil, a tím, co reálně na účtu má. On se v tu chvíli zarazil, pak se nadechl a začal vysvětlovat, že ty peníze má „na horší časy“ a že je podle něj normální mít rezervu. Když jsem se zeptala, kde jsou teda ty jeho dluhy, mávl rukou, že to přece nikdy neříkal tak dramaticky, že „něco“ splácí, ale zvládá to, jen chtěl mít jistotu. Když jsem namítla, že je zvláštní šetřit si v takové výši, zatímco partner platí většinu nájmu, obrátil to proti mně. Obvinil mě, že šmíruju, že mu lezu do soukromí a že mu asi závidím.
Ultimátum, které převrátilo náš vztah
V té hádce se mi začaly vybavovat další situace, které jsem do té doby přehlížela nebo omlouvala. Jak automaticky čekal, že zaplatím večeři, protože „měl teď blbý měsíc“. Jak jsem za nás vyřizovala kauci a smlouvu na byt, protože on „na to teď fakt nemá“. Jak se nikdy sám neozval s tím, že by poslal víc, když měl zrovna lepší zakázku. Najednou jsem se v tom viděla jako někdo, kdo se snaží být chápavý a vstřícný, ale ve výsledku jen kryje cizí pohodlnost. Řekla jsem mu, že jsme se už několikrát bavili o tom, že by se naše příspěvky měly srovnat, a že pro mě byl ten zůstatek na účtu moment, kdy mi došlo, že takhle to dál nechci. Oznámila jsem mu, že od dalšího měsíce buď platíme nájem napůl, nebo ať si najde jiné bydlení. Že se prostě nechci cítit využívaná. Urazil se, tvrdil, že to přeháním, že přece přispívá, ale tentokrát jsem z toho neustoupila.
Teď je doma dost napjatá atmosféra. Bavíme se jen o nezbytných věcech, on naznačuje, že možná bude lepší, když se odstěhuje, a já si uvědomuju, že to možná opravdu bude jediné rozumné řešení. Nejde mi o ty konkrétní tisíce, které jsem za ten rok navíc zaplatila. Jde o ten pocit, že já náš vztah beru jako partnerství, kde se věci řeší otevřeně, a on v tom vidí hlavně komfort a zajištěné zázemí. Je mi z toho smutno, trochu se stydím, že mi to trvalo tak dlouho, ale zároveň se mi ulevuje, že jsem to konečně pojmenovala a přestala doufat, že „se to nějak samo spraví“. Ať už to dopadne jakkoli, vím, že tohle je pro mě ve vztahu nepřijatelné a nechci to znovu zažít.
