Článek
Když se nám dům sesypal na hlavu
Seděla jsem na rozbitém prahu naší malé boudy a srdce mi bušilo až v krku. Všude kolem poletoval prach, děti plakaly a já nedokázala popadnout dech. Náhle se dřevěná stěna nečekaně probořila a já najednou neměla kde složit hlavu.
Celý svůj život jsem prožila v chudobě. S manželem Honzou jsme sice měli starosti, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom zůstali úplně bez střechy nad hlavou. Teď jsme tu stáli bezmocně v nočním zamračeném tichu. Osm dětí kolem mě, uplakaných a vystrašených, a já jsem nevěděla, co dělat dál.
Když jsem klopýtala s dětmi na úřad
Neměla jsem moc na výběr. Vzala jsem Honzu za ruku, popadla dva nejmenší a vyrazila jsem na radnici, i když bylo dávno po půlnoci. Děti cupitaly za námi, nohy zabořené do blátivé cesty, ostatní jsem vláčela v náručí. Hlavou mi vířily hrůzné představy: Nenechají nás přece na ulici, s tolika dětmi…
„Maminko, co teď bude?“ zaskučela Alenka a rozplakala se do dlaní. Chtěla jsem jí říct něco uklidňujícího, ale v hrdle mi uvízl knedlík. Nevěděla jsem nic.
Jak nám zamítli pomoc, i když jsem prosila
Za okénkem na radnici seděla úřednice, byla bledá a otráveně se na mě podívala. Všechno jsem jí vysvětlila, poprosila ji téměř na kolenou. Děti stály v řadě za mnou, nervózně si mnuly ruce.
„Máte těch dětí dost, paní. My vám nepomůžeme. Už jsme to s vámi řešili víckrát,“ řekla ledově a ani se na mě nepodívala. Styděla jsem se, propadla bych se radši do země.
„Ale přece nás nenecháte na ulici? Máme děti, potřebují střechu nad hlavou!“ vyhrkla jsem zoufale a snažila se v hlase neplakat.
„To jste si měla rozmyslet dřív,“ uzavřela a zavřela okýnko přímo přede mnou. V tu chvíli jsem pochopila, že nám nikdo nevěří.
Posměch a nepochopení kolemjdoucích
Vyšli jsme s dětmi na park před úřadem. Lidé postávali opodál a šeptali si, někteří si mě dokonce prohlíželi s opovržením. Slyšela jsem útržky věty: „To je ta rodina, co jen bere dávky a nic nedělá, támhle ta ženská, co si myslí, že jí všichni pomůžou jen proto, že má plno dětí.“
Zrudla jsem hanbou a přitiskla děti k sobě. Než jsem stačila najít slova útěchy, Honza se rozkřikl: „Co na nás koukáte? Myslíte, že bychom si sem přišli jen tak pro legraci?“
Nikdo nám ovšem nepomohl. Byli jsme pro ně jak nějaká atrakce, ostuda celé čtvrti. Vztek mi pulzoval v žilách, ale zároveň jsem byla úplně bez síly.
Když jsem začala pochybovat sama o sobě
Cestou zpátky jsem zabodávala pohled do země. Hlavou mi běhaly myšlenky jako splašené včely. Opravdu jsem udělala chybu, že mám tolik dětí? Měla jsem se víc snažit? Nebo bych si měla najít práci, i když ještě kojím?
Honza mě taky nešetřil. „Tohle je tvoje vina! Pořád jsi chtěla další děti, já už na to nemám nervy!“ vyštěkl na mě, až se mi chtělo brečet.
„A co jsem měla dělat? Děti za to nemůžou…“ pípla jsem a slzy se mi samy draly do očí. Cítila jsem bezmoc a pořád jenom vinu. Nikdy jsem děti neměla kvůli penězům, ale kdo by mi to uvěřil, když jsem už tolikrát žádala o pomoc?
Sny o tom, jak mohlo být lépe
Seděli jsme pak ještě do rána na lavičce pod kaštanem, děti zabalené v dece, kterou jsem před tím stihla popadnout. V hlavě mi běhaly vzpomínky, jak jsme bývali šťastní, i když jsme neměli nic. Stačilo by pár metrů čtverečních navíc a trochu pochopení.
Každý večer jsem si říkala, že přijde lepší den. Dnes už nevím, jestli ještě někdy přijde. Všichni nás mají za lenochy a vyžírky, ale já pořád vidím osm dětských očí, které neví, proč jim někdo nechce pomoci.
Láska k dětem mě tíží a žene dopředu, i když už skoro nemám sílu. Jestli je tohle trest za to, že jsem chtěla velkou rodinu, tak ho přijímám. Ale nikdy nepochopím, proč spolu s námi musí trpět i naše děti.
