Článek
Když mi zůstala po babičce garsonka a zároveň se mi zvedla splátka hypotéky, byla jsem ve složité situaci. Byt jsem sama nepotřebovala, ale zůstával prázdný a já pečlivě hlídala každou větší výdajovou položku. Rozhodla jsem se ho pronajmout, abych aspoň část splátky pokryla. Dala jsem inzerát na internet a během pár dní se ozvalo několik lidí. Nakonec mi nejvíc vyhovoval mladý ukrajinský pár. Ona působila klidně, upraveně, říkala, že pracuje jako pečovatelka v domově pro seniory. On prý dělal ve skladu. Byli zdvořilí, na nic si nestěžovali, působili prostě jako normální, pracující lidé. Vzhledem k tomu, co kolem sebe vidím a jak těžko shánějí uprchlíci bydlení, mi dávalo smysl jim dát šanci.
Byt po babičce a ideální nájemníci
Sešli jsme se v bytě, všechno proběhlo dost formálně. Ukázali mi pasy, povolení k pobytu, sepsali jsme nájemní smlouvu, nechala jsem si okopírovat jejich doklady. Nijak jsem to dál neověřovala, postupovala jsem stejně jako u předchozích nájemníků. První měsíc šlo všechno hladce. Nájem chodil včas, sousedka se jen zmínila, že je skoro nevidí, že chodí domů pozdě večer. Brala jsem to jako dobré znamení – tichí nájemníci, žádné stížnosti, žádné problémy. Vůbec by mě nenapadlo, že se v tom bytě děje něco, kvůli čemu mi jedno dopoledne zavolá policie.
Telefon zazvonil, když jsem seděla v práci u počítače. Neznámé číslo, zvedla jsem ho automaticky. Na druhé straně se představil policista z hospodářské kriminálky a zeptal se, jestli jsem majitelka bytu na určité adrese. Potvrdila jsem to a on bez okolků řekl, že jsou zrovna na místě a mají příkaz k domovní prohlídce. V tu chvíli jsem se vyděsila. První, co mě napadlo, byl požár nebo že se někomu něco stalo. On jen dodal, že se to týká vyšetřování „osoby, která má byt v nájmu“, a poprosil mě, ať co nejdřív přijedu a vezmu s sebou nájemní smlouvu a doklady, co o nich mám. Cestou tramvají jsem byla úplně rozklepaná. Stále jsem přemýšlela, jestli jsem někde něco špatně nenahlásila, jestli mi nehrozí nějaký postih, jestli jsem náhodou neudělala něco, o čem ani nevím.
Telefon z kriminálky mě úplně ochromil
Před domem stálo obyčejné policejní auto, žádná velká scéna, ale i tak jsem se cítila dost zvláštně. Dva muži v civilu se mi legitimovali jako policisté z kriminálky a ukázali mi povolení k domovní prohlídce s razítkem. Vysvětlili mi, že jde o ekonomickou kriminalitu a že můj nájemník se objevuje v několika podezřelých převodech peněz. Podala jsem jim klíče, oni mě nechali stát na chodbě a vešli dovnitř s tím, že mě budou potřebovat jen občas kvůli upřesnění. Z chodby jsem slyšela šramot, otevírání skříní a šuplíků, krátké domluvy mezi nimi. Informací jsem měla jen minimum, takže jsem si představovala různé nepříjemné možnosti. Po chvíli mě zavolali dovnitř, abych potvrdila, co je moje a co patří nájemníkům. Viděla jsem, že si fotí elektroniku, berou několik mobilů, notebook a šanon s papíry. Jeden z policistů mi mimo oficiální výslech naznačil, že ten muž je pravděpodobně jen součástí větší skupiny, která přes cizí účty pere peníze z internetových podvodů.
Pak jsme si sedli v kuchyni a začali sepisovat protokol. Ptali se, kdy přesně jsem byt pronajala, kde jsme se poznali, jak probíhaly platby, na jaký účet chodil nájem. Vzali si kopie nájemní smlouvy a jejich dokladů, které jsem měla založené v deskách. Dozvěděla jsem se, že ten muž už jednou v evidenci byl, ale pod jiným jménem a s jinými kontaktními údaji, a že tahle adresa se objevila nově. Byla jsem zmatená a ptala se, jestli jsem já něco nezanedbala. Policista mi řekl, že jako pronajímatelka jsem postupovala v zásadě normálně, ale že je vždycky lepší mít víc věcí písemně a schovávat si třeba potvrzení o zaměstnání. Cítila jsem směs studu, že jsem nic nepoznala, a úlevy, že je vidět, že s tím nemám nic společného.
Vyšetřování, výpověď a reakce sousedů
Když policie odešla, byt byl lehce rozházený, i když bylo vidět, že se snažili věci dávat zpátky. Strávila jsem odpoledne uklízením a hned jsem nechala vyměnit zámek. Nájemníci už se neozvali. Po konzultaci s právničkou jsem jim poslala výpověď z nájmu pro hrubé porušení povinností a dál to řešila už jen přes ni. Policie mi později potvrdila, že muž je ve vazbě a žena je vyslýchaná, ale že se mě to dál netýká. V domě se rychle rozneslo, že tam byla kriminálka. Sousedé se ptali, co se dělo. Jedna paní si neodpustila poznámku, že „to mám z toho, že sem pouštím cizince“. To mě zasáhlo asi nejvíc. Uvědomila jsem si, jak snadno se z jednoho problému stane odsudek celé skupiny lidí. V hlavě jsem si přehrávala, že úplně stejný problém jsem klidně mohla mít i s českým nájemníkem.
Do budoucna jsem změnila přístup. Začala jsem si nechávat potvrzení o zaměstnání, chtít víc informací, smlouvy konzultuju s právničkou známé. Všechno si ukládám na jedno místo, nic nestavím jen na domluvě po telefonu. Nějakou dobu jsem byla nervózní pokaždé, když mi volalo neznámé číslo, automaticky jsem čekala, že je to zase policie nebo nějaký úřad. Zároveň jsem si řekla, že o tom nechci mlčet. Vyprávěla jsem to kamarádům i kolegům, ne proto, abych někoho strašila, ale aby viděli, že i nenápadný, slušně působící pár může mít v pozadí úplně jiný život. Tahle zkušenost mě naučila, že dobrá vůle a snaha někomu pomoct jsou důležité, ale u pronájmu bytu je potřeba je vyvážit zdravou mírou opatrnosti a nenechat všechno jen na pocitu, že „ti lidi vypadají v pohodě“.
