Článek
Sedím v zasedačce, je pozdní odpoledne a porada se táhne už přes hodinu. Všichni působí unaveně, ale nikdo nic neříká, jen se díváme na prezentaci a na nové úkoly, které přibývají na seznamu. Před sebou mám otevřený blok plný poznámek, v hlavě mi hučí a mám pocit, že už do ní nic dalšího nevejde. Navenek se ale tvářím soustředěně, přikyvuju, občas něco doplním. Když se na mě šéf podívá a zeptá se, jestli to na mě není moc a jestli je všechno v pořádku, odpovím automaticky. „Jo, v pohodě.“ Ani na vteřinu mě nenapadne říct něco jiného. Nechci vypadat slabě nebo jako někdo, kdo nezvládá. Vím, že se na mě spoléhá, že jsem ta, na kterou se dá hodit víc věcí, a nějak se v té roli sama držím.
Když z „pohody“ začne být tíha
Po poradě si rychle sbalím věci, zavřu notebook a skoro jako první běžím do kuchyňky. Dělám si čaj, ale spíš jen proto, abych měla důvod tam stát a zírat do hrnku. Opřu se o linku a snažím se uklidnit dech, abych nevypadala vyřízeně, kdyby někdo vešel. Přijde kolegyně, otevře lednici, mezi řečí se mě zeptá, jak se mám. Slyším v jejím hlasu stejnou únavu, jakou cítím v sobě, a přesto ze mě vypadne: „Hele, klasika, pohoda.“ Usměju se, aby to podpořilo ten dojem. Všimnu si, že se na mě zadívá o maličko déle, jako by čekala jinou odpověď, ale nic neřekne. Jen si vezme oběd a jde pryč. Já dopiju čaj skoro na ex, vyhodím sáček a mám v hlavě jediné: co nejrychleji zmizet. Mám pocit, že dokud jsem v kanceláři, musím ten klid a pohodu pořád předstírat.
Venku je už šero, nastoupím do skoro plné tramvaje a sednu si na jediné volné místo. Zavřu oči, jen na chvíli, a v tu chvíli si všechno naplno uvědomím. Dojde mi, jak mě bolí hlava, jak mám stažený žaludek, a snažím se vzpomenout, kdy jsem se naposledy opravdu vyspala. Vybavují se mi jen noci, kdy koukám do stropu, protože v hlavě přehrávám, co jsem nestihla udělat. Dívám se z okna na domy, kolem kterých jezdím každý den, ale dnes mám pocit, jako by bylo všechno rychlejší a já nestíhala. Všechno se trochu rozmazává a já si najednou všimnu, že tenhle pocit nemám poprvé. Že je to něco, co se děje už týdny, možná měsíce, jen jsem tomu nechtěla dát jméno.
Kolikrát si ještě řeknu, že to dám
Jak tramvaj drncá po kolejích, začnu si v hlavě znovu pouštět šéfovu otázku z porady a svoji odpověď. „Všechno v pořádku.“ Působí to na mě čím dál míň pravdivě. Dojde mi, že jsem to neřekla kvůli němu, ale spíš kvůli sobě. Protože se bojím, co by se stalo, kdybych přiznala opak. Co by se změnilo, kdybych najednou řekla, že to nezvládám, že jsem zavalená prací a sama se v tom ztrácím. Hlavou mi proběhnou poslední týdny: zapomenuté maily, úkoly, ke kterým se dostávám v noci, probdělé večery s notebookem na klíně, hádka doma kvůli tomu, že „už zase dělám“. Všechno to v sobě držím a najednou mám pocit, že mě to zasahuje víc, než jsem si připouštěla. Cítím tlak za očima a zjistím, že mám v koutcích slzy. Rychle je setřu do rukávu, dívám se radši zpátky z okna a doufám, že si toho nikdo nevšiml.
O jednu zastávku dřív zmáčknu tlačítko a vystoupím. Ani nemám jasný plán, jen vím, že už v té tramvaji nemůžu sedět a snažit se to mít pod kontrolou. Potřebuju se projít a dát si pár minut, kdy nemusím nic předstírat. Jdu mezi domy a v hlavě se mi začíná skládat jedna věta, které jsem se poslední týdny vyhýbala: nejsem v pořádku a sama to už nezvládnu. Nezhroutím se, nic dramatického se neděje, jen si to tiše přiznám. Uvědomím si, že jsem si pořád jen říkala, že je to náročnější období, že se to uklidní, když vydržím. Místo toho, abych si zase slíbila, že „to nějak dám“, začnu poprvé přemýšlet, co konkrétního by mi mohlo pomoct. Vzpomenu si na kontakt na psycholožku, který mi jednou přeposlala kamarádka s poznámkou, že „kdyby něco“. Tehdy jsem si říkala, že tohle není pro mě, že nejsem takový případ. Teď mě poprvé napadne, že to není žádné selhání, ale normální možnost.
U vchodu do domu vytáhnu mobil a na schodech napíšu partnerovi krátkou zprávu. Že jsem unavenější, než jsem si připouštěla, a že si s ním o víkendu potřebuju v klidu popovídat o práci. Chvíli koukám na displej, než ji odešlu, protože se cítím trapně. Týdny jsem mu dokola tvrdila, že je to jen dočasně, že to přejde, jen co dodělám jeden projekt. Teď najednou přiznávám, že to sama nezvládnu. Když odemykám byt, v hlavě už mám další krok. Večer vyhledám ten starý e-mail s doporučením na psycholožku a napíšu jí, i kdyby měla nejbližší termín až za měsíc. Necítím okamžitou úlevu ani výrazné zlepšení. Jen klidný, trochu unavený pocit, že jsem poprvé za dlouhou dobu přestala sama sobě tvrdit, že je všechno v pořádku, když není. A že to možná stačí jako první krok.
