Článek
Když mi bylo dvacet sedm, byli jsme s Markem asi dva roky spolu a začali jsme mluvit o tom, že bychom se měli posunout dál. V našem okolí se to bralo skoro jako povinnost – po dvou letech vztahu společné bydlení, po pár dalších dětech. Já jsem se tehdy hlavně těšila, že budeme mít něco svoje, ne jen jeho garsonku a moje spolubydlení. Našli jsme menší byt na okraji města, nic extra, ale světlý, slušný a hlavně něco, co jsme si jen tak tak mohli dovolit s hypotékou. V realitce i v bance ale mluvili skoro výhradně s Markem. On měl stabilní práci, dlouho v jedné firmě, já byla čerstvě po změně a ještě ve zkušebce. Když přišlo na to, kdo bude uvedený v kupní smlouvě a v katastru, Marek navrhl, že se byt napíše jen na něj, se slovy: „ať to banka zbytečně nekomplikuje“.
Platím půlku, ale nejsem majitelka
Chvilku jsem nad tím váhala. V hlavě mi jelo, že když chceme splácet napůl, mělo by to být napůl i napsané. Nahlas jsem to řekla, spíš opatrně než vyloženě rozhodně. Bankéř se na mě usmál a začal vysvětlovat, že pokud bych byla jako spoluvlastník, musela bych dodat svoje čerstvé potvrzení o příjmu, že tam mám zkušebku, že to může schvalování protáhnout nebo i zkomplikovat. Marek hned dodal, že je to jen formalita, že přece žijeme spolu, ne s katastrálním úřadem, a že jde jen o rychlost. V tu chvíli jsem se nechtěla hádat ani vypadat, že mu nevěřím. Připadala jsem si trochu trapně, když jsem začala něco o férovosti, a oba – on i bankéř – působili, jako že z toho dělám větší téma, než je. Nakonec jsem mávla rukou. Do kupní smlouvy a na katastr se zapsal jen Marek, já podepsala jen papíry kolem hypotéky, ale ne jako vlastník. Řekla jsem si, že důležité je, že jsme spolu.
Začátek byl vlastně v pohodě. Malovali jsme, vybírali nábytek, dohadovali se nad barvou sedačky a typem postele. Já jsem do toho dala všechny svoje úspory – skříně, kuchyň, pračku, drobnosti. Každý měsíc jsem Markovi posílala svoji polovinu hypotéky a dalšího provozu, měli jsme na to sdílenou excelovou tabulku, kterou si on pečlivě vedl. Vedla jsem si bokem i svoje poznámky, spíš pro pocit, že mám přehled. Občas mi hlavou problesklo, že formálně mi ten byt nepatří ani z malé části, ale vždycky jsem to rychle potlačila. Říkala jsem si, že kdyby se něco dělo, jsme dospělí a domluvíme se. Všude kolem jsem slýchala, že vztah má stát na důvěře, a já jsem nechtěla být ta, co vytahuje papíry a kazí atmosféru.
Nenápadné věty, které všechno změnily
Po zhruba třech letech se ale něco začalo měnit. Marek trávil v práci čím dál víc času, často se vracel pozdě, unavený a protivný. Já jsem se v nové práci rozjela, měla jsem víc odpovědnosti, občas služebky, začala jsem víc žít i mimo domov. Najednou jsme se míjeli. Doma jsme se začali chytat kvůli maličkostem – nákup, úklid, kdo zapomněl zaplatit internet, kdo má zavolat opraváře. A občas od něj padla věta typu „stejně je to můj byt“ nebo „já ten byt platím“. Poprvé mě to opravdu ranilo. Upozornila jsem ho na to a on se tvářil, že to myslel jinak, že to bylo „blbě zvolený“ a že ví, kolik do toho dávám. Jenže když podobné poznámky padaly častěji, nedokázala jsem to úplně přejít. Ten náš dřívější „detail“ s vlastnictvím bytu se mi v hlavě začal ozývat čím dál častěji.
Zlom přišel, když jsem zjistila, že mi byl nevěrný. Nešlo o jeden úlet, ale o delší vztah, který tajil. Po jedné velké hádce a několika dnech dusna bylo oběma jasné, že tohle už neslepíme. Rozchod jsme si sice nakonec řekli víceméně klidně, ale všechno kolem bylo napjaté a těžké. Navrhla jsem, že bychom se měli bavit i o bytě. Řekla jsem mu, že jsem roky platila polovinu splátek, vybavení, opravy, že jsem to brala jako náš společný projekt. Nejdřív to shodil s tím, ať to teď neřeším, že „nějak se domluvíme“. Jenže jak se hádky stupňovaly, začal opakovat, že právně je byt jeho, že na katastru nejsem a že maximálně „se můžeme bavit o nějakým odstupným“. V tu chvíli mi došlo, jak velký rozdíl je mezi tehdejším „je to jedno“ a dnešním „je to moje“.
Právník, realita a drahá životní lekce
Seděla jsem pak s kamarádkou v kavárně, brečela u kafe a poprvé to celé řekla nahlas od začátku do konce. Jak jsem chtěla být ta, co věří, co neřeší papíry. Jak jsem vlastně sama sebe odsunula na vedlejší kolej. Na její radu jsem oslovila právníka. Ten mi v klidu vysvětlil, že když na katastru nejsem, vymahatelnost čehokoli je složitá a drahá. Že by se to možná dalo postavit na bezdůvodném obohacení, ale že je to běh na dlouhou trať, výsledek nejistý a s velkou psychickou zátěží. Zkoušela jsem s Markem probírat různé varianty – že bych byt převzala a splácela ho já, že by mě po čase vyplatil, že bychom alespoň přesně spočítali, kolik jsem do toho dala. U každé možnosti jsme skončili u hádky nebo u jeho „ale to mi nikdo nenařídil“.
Po pár týdnech nekonečných debat, kontrolování výpisů z účtu, mailů s právníkem a večerů, kdy jsem měla pocit, že se točíme v kruhu, jsem se rozhodla byt opustit. Domluvili jsme se na částce, o které oba víme, že je nižší než moje reálné vklady, ale já už neměla sílu dál bojovat o něco, co papírově nebylo moje. Začala jsem si hledat podnájem, balila věci, které jsem kupovala s přesvědčením, že jsou pro náš domov. Odcházela jsem s krabicí papírů a s vnitřním rozhodnutím, že příště podobné věci nepodcením. Dnes už vím, že mluvit o majetku, smlouvách a zápisech není nedůvěra, ale způsob, jak chránit sama sebe. A že „je to přece jedno“ je věta, která se může jednou hodně prodražit.
