Článek
Bylo pozdní odpoledne a já jela z práce domů. Byla jsem už dost unavená a těšila se, až budu konečně v klidu. Najela jsem na dálnici a držela se v levém pruhu, protože jsem předjížděla delší řadu kamionů vpravo. Jela jsem něco kolem sto třiceti a v hlavě jsem měla jen to, že si chci tu cestu odjet v klidu, bez zbytečného riskování. Sledovala jsem provoz, rozestupy a snažila se jet plynule, ať zbytečně nikoho nebrzdím, ale zároveň ať sama nejsem brzda. Všechno to bylo takové rutinní, až do chvíle, než se mi v zrcátku objevilo jedno konkrétní auto.
Když se z rutinní cesty stane adrenalinový zážitek
Najednou jsem v tom zpětném zrcátku viděla světla, která se ke mně blížila neskutečně rychle. Než jsem to stihla pořádně domyslet, měla jsem za sebou nalepené BMW. Jel tak blízko, že jsem skoro neviděla jeho masku, jen světla. Začal mě okamžitě vyblikávat dálkovými, jako by mě chtěl prostě vystrnadit z pruhu. Přitom přede mnou pořád jel kamion, který jsem ještě nepředjela, a v pravém pruhu byla další souvislá řada kamionů. Nebylo kam uhnout, ani kdybych sebevíc chtěla. Sevřely se mi ruce na volantu, všimla jsem si, že víc koukám do zrcátka než před sebe, což mě vyděsilo ještě víc. Cítila jsem strach i vztek, ale hlavně bezmoc, protože situace prostě neměla rychlé řešení. Jakmile jsem ten kamion předjela a byl tam jen trochu rozumný odstup, okamžitě jsem se zařadila doprava. BMW kolem mě prosvištělo a ještě mi to „odmávnul“ blikáním směrovek.
Nečekané setkání u stojanu a změna pravidel hry
Ještě jsem to v sobě převalovala, když jsem po pár kilometrech uviděla ceduli na benzínku a zároveň mi na palubce vyskočila kontrolka paliva. Řekla jsem si, že je to vlastně dobrá kombinace, že si aspoň natankuju a trochu se z toho vydejchám. Sjela jsem na odpočívku, zpomalila a cítila, jak mi sice klesá rychlost, ale v těle pořád běží ten adrenalin. Snažila jsem se to v hlavě odložit, říkala jsem si, že to byl prostě jeden další nervák na silnici. Když jsem pak vjížděla k pumpám a hledala volný stojan, koutkem oka jsem zahlédla na parkovišti známý tvar i značku. Stálo tam to stejné BMW.
U stojanů byl volný jen jeden, ke kterému jsem měla přímý nájezd já z mé strany. Z druhé strany plochy se současně rozjelo to BMW, zjevně měl stejný nápad. Všimla jsem si toho a v tu chvíli mi projelo hlavou, že na dálnici jsem mu prostě musela uhnout, ale tady je to jiná situace. Tady jde jen o to, kdo dojede ke stojanu dřív, a já byla objektivně blíž a už jsem měla najížděcí úhel. Řekla jsem si v duchu, že tentokrát mu prostě neuhnu, když jsem jasně na řadě já. Trochu jsem přidala plyn, ale pořád v rámci normálu, žádné brzdění na poslední chvíli nebo kličkování. Dojela jsem tam první a v klidu zastavila. On musel zůstat stát za mnou a z toho, jak se pohnul a zase zabrzdil, jsem měla pocit, že ho to štve.
Okamžik, kdy se rozhodneš neuhnout
Vypnula jsem motor, nadechla se a pomalu vystoupila. Cítila jsem, jak ve mně ještě doznívá napětí z dálnice, ale snažila jsem se navenek působit v klidu. Vzala jsem pistoli, začala tankovat a cítila jeho pohled zezadu. Zastavil těsně za mnou, viděla jsem ho v odrazu skla, jak netrpělivě kouká kolem a přehrabuje se v telefonu. V hlavě mi mezitím běžela otázka, jestli to prostě nechám být, nebo jestli se ozvu. Pořád jsem měla v těle ten pocit, jak jsem před chvílí svírala volant a bála se, co udělá. Došlo mi, že mě jeho chování fakt rozhodilo a že když teď budu dělat, že nic, vezmu si ten pocit zase s sebou do auta a budu to v sobě dál dusit.
Když vystoupil a šel směrem kolem mě, nenechala jsem si tu chvíli utéct. Otočila jsem se k němu, podívala se mu do očí a úplně normálním hlasem, ale s lehkým úsměvem, jsem mu řekla, že to, co před chvílí dělal na dálnici, bylo hodně nebezpečné. Bez zvýšeného hlasu jsem mu vysvětlila, že jsem v levém pruhu předjížděla kamiony, neměla jsem fyzicky kam uhnout a že tím, jak se mi nalepil na zadek a vyblikával mě, mě jen víc znervóznil. Řekla jsem mu, že místo toho, abych jela rychleji, jsem se spíš bála, abych neudělala nějakou chybu. Nakonec jsem dodala, že je vlastně docela vtipné, jak na silnici vypadal, že strašně spěchá, a teď tu stejně stojíme ve frontě na benzín. Zatvářil se dotčeně a něco zamumlal ve smyslu, že „lidi neumí jezdit“, ale zároveň jsem v jeho výrazu viděla určité zaváhání, jako by ho překvapilo, že s ním někdo mluví normálně a přímo.
Dotankovala jsem v klidu až do cvaknutí, vrátila pistoli a šla zaplatit. Snažila jsem se nenechat se strhnout jeho otráveným výrazem, který jsem pak zahlédla uvnitř u kasy. V hlavě jsem si ještě jednou přehrála, co jsem mu řekla, a cítila jsem spíš úlevu než nějaké zadostiučinění. Uvědomila jsem si, že mi nešlo o to mu to nějak vrátit nebo ho ponížit, spíš jsem potřebovala dát najevo, že si nenechám všechno líbit a že mám právo říct, že mi něco bylo nepříjemné a nebezpečné. Když jsem pak z benzínky odjížděla zpátky na dálnici, připadala jsem si klidnější. Ten zážitek z jeho jízdy ve mně pořád byl, ale měla jsem pocit, že jsem tu situaci nějak uzavřela po svém a nenechala ji úplně přerůst přes hlavu.
