Článek
Sedím v open space, koukám do monitoru a napůl poslouchám, jak se kolegové baví o rodičích. Někdo vypráví historku z dětství, druhý se směje, jak máma furt vaří moc jídla, třetí si stěžuje, že ho rodiče pořád kontrolují. V hlavě mi naskočí moje naučená verze. Říkám o sobě, že jsem z „docela normální rodiny z malého města“. Že jsme se občas hádali, ale jinak nic zvláštního. V téhle verzi nejsou večerní scény s máminým pitím ani exekutor u dveří. Tu opravdovou verzi mám hodně schovanou. Bojím se, že kdybych ji někomu ukázala, začal by mě litovat nebo by se ode mě radši držel dál.
Jak vznikla moje uhlazená verze života
U oběda si ke mně jednou přisedne nový kolega a mezi řečí se zeptá, proč jsem přestala studovat vysokou. Automaticky spustím svoji klasickou odpověď o „změně priorit“. Řeknu, že jsem chtěla začít pracovat dřív, že mě obor moc nenaplňoval a že jsem si v Praze našla práci, která mě baví víc. On spokojeně přikývne, vypadá, že mu to úplně stačí. V tu chvíli mi v hlavě ale projede jiný obraz – půl roku, kdy jsem skoro nevycházela z postele, psychiatrička, která píše diagnózu do karty, a první hodina terapie, kde jen sedím a mlčím. Nahlas z toho neřeknu nic. Navenek působím klidně, ale zároveň si uvědomuju, jak snadno dokážu přepsat vlastní minulost do přijatelnější podoby.
Když nám šéf oznámí, že pojedeme na dvoudenní teambuilding s „rozvojovým programem“, okamžitě se mi stáhne žaludek. Vím, jak takové akce umí vypadat. Hry, jasně, to zvládnu. Ale různá „otevírací“ cvičení, sdílení životních příběhů, sezení v kruhu. V mailu stojí, že první den bude společný program a večerní blok s koučem, druhý den hry a po obědě odjezd. V autobuse všichni vtipkují, těší se na „stmelovačku“, řeší, kolik toho večer vypijou. Já mezitím přemýšlím, jak se vyhnout osobním otázkám. Doufám, že to bude víc o úkolech než o minulosti. Zároveň si už dopředu v duchu přehrávám svou bezpečnou rodinnou historku, kdyby na to došlo.
Teambuilding, sdílení a můj vycvičený příběh
První večer po večeři nás kouč posadí do kruhu a oznámí úkol: „Vezměte si tři minuty a řekněte příběh, který vás v životě nejvíc ovlivnil.“ Všichni se tváří trochu nervózně, ale spíš zvědavě. Jak se řada přibližuje ke mně, cítím, jak mi buší srdce a potí se mi dlaně. V hlavě mi proběhne pár skutečných příběhů, ale rychle je zamáčknu. Nakonec sáhnu po jistotě – vyprávím, jak jsem si sama našla první práci v Praze a přestěhovala se sem z malého města. Popíšu to jako náročnější, ale osvobozující zkušenost. Zmíním něco o samostatnosti a novém začátku. Pár lidí ze slušnosti zatleská, kouč mě pochválí za odvahu sdílet změnu v životě. Usměju se, ale vím, že jsem řekla jen upravenou část toho, co v sobě ve skutečnosti mám.
Po programu se lidi rozutečou na bar nebo do pokojů a za mnou přijde kolegyně Jana. Poslední měsíce se spolu víc bavíme, sedíme blízko sebe v kanclu, občas spolu zajdeme na oběd. Teď se na mě podívá trochu jinak než jindy a řekne: „Hele, z toho tvýho příběhu mám pocit, že jsi hodně věcí přeskočila.“ Nezní to ani vyčítavě, ani zvědavě. Spíš opatrně, jako by mluvila o něčem citlivém. Nabídne, jestli si nechci sednout někde bokem na skleničku. Souhlasím, i když se mi uvnitř všechno stáhne. Část mě má chuť utéct na pokoj, ale druhá si říká, že bych možná jednou mohla zkusit říct něco míň uhlazeného.
Jana prohlédne moji naučenou fasádu
O něco později sedíme s Janou v rohu hotelového baru. Ostatní se smějí někde v konferenčce u her, sem k nám doléhá jen tlumený hluk. Nejdřív probíráme běžné věci – práci, dovolenou, to, že je program celkem únavný. Pak se mě znovu jemně zeptá, jaké to opravdu bylo, když jsem odcházela z domova a přerušila školu. Chvíli mlčím a přemýšlím, kolik toho zvládnu říct. Nakonec udělám malý krok. Řeknu jí, že máma pije, že jsme měli doma dluhy a že jsem to nezvládla. Že jsem se psychicky sesypala, půl roku skoro nevycházela z pokoje, skončila u psychiatra a začala chodit na terapii. Neříkám to nijak dramaticky, jen konstatuju fakta. Čekám, že se lekne, začne říkat fráze typu „to bude dobrý“ nebo se začne vyptávat na detaily. Ale ona neuhne pohledem, jen tiše řekne, že to muselo být strašně těžké a že chápe, proč o tom běžně nemluvím.
Cestou na pokoj mám pocit zvláštního prázdna a zároveň úlevy. Neřekla jsem všechno, spoustu věcí jsem nechala pořád schovaných, ale i tenhle malý kousek pro mě byl velký. Druhý den už je program spíš lehčí: hry, týmové úkoly a odpoledne návrat do Prahy. Jana se ke mně chová úplně normálně, není vůči mně nijak přehnaně opatrná ani odtažitá. To mě možná překvapí nejvíc. Nikomu jinému z práce o tom, co jsem jí řekla, samozřejmě neříkám. Je to mezi námi.
Dvě verze života a první svědek
Po návratu do kanceláře se všechno rychle vrátí do běžného režimu. Kolegové vzpomínají na vtipné momenty z teambuildingu, dělají si srandu z šéfa, sdílejí fotky. Já u kafe zase vytahuju svoji „oficiální“ verzi života, protože je to pro mě pořád nejbezpečnější. Vůči většině lidí si držím odstup. Dává mi to pocit kontroly, i když vím, že je to zároveň trochu osamělé. Zároveň ale vím, že u Jany nemusím tolik hlídat, co říkám. Že existuje aspoň jeden člověk v práci, který ví, že za mojí uhlazenou historkou je něco jiného, a přesto se ke mně chová pořád stejně. Neznamená to, že teď začnu všem vyprávět celou pravdu. Asi ještě dlouho budu mít dvě verze svého života – jednu pro svět a jednu pro sebe. Ale už v té druhé nejsem úplně sama.
