Článek
Když řeknu, že jsem z menšího města, většina lidí si asi představí klid a pohodu. Já si vybavím hlavně to, jak se u nás doma pořád počítaly peníze. Máma s tátou mě odmala vedli k tomu, že člověk má dělat poctivou práci a být vděčný, když má aspoň něco. Když jsem se odstěhovala do Prahy a nastoupila do kanceláře jako administrativní síla za úplně běžný plat, brali to jako velkou věc. První roky mi ale často vozili krabice s jídlem a máma mi občas nenápadně strčila do kapsy tisícovku, „abych tu Prahu nějak přežila“. Dělají to občas i dneska. Nechávám je, i když už to dávno nepotřebuju. Jednak proto, že je těžké jim tu pomoc odmítnout, a hlavně proto, že mám strach, jak by zareagovali, kdyby věděli, z čeho ve skutečnosti žiju.
Když excel ukáže, že to nevychází
K erotickému obsahu jsem se dostala během covidu. V práci mi zkrátili úvazek, a když jsem si sedla k účtům, vyšlo mi, že mi to prostě nevychází. Nájem, náklady, jídlo. Všechno šlo nahoru a já měla pocit, že to za chvíli finančně nezvládnu. Jedna kamarádka z Prahy mi tehdy řekla, že si přivydělává focením a natáčením videí na placené platformě. Byla jsem v šoku a automaticky jsem to odsoudila, ale pak mi ukázala, kolik jí chodí peněz. Po večerech jsem si pak dělala tabulky v Excelu, kolik bych potřebovala, aby to dávalo smysl, a zároveň jsem přemýšlela, jestli jsem toho vůbec schopná. Nakonec jsem si řekla, že to aspoň zkusím anonymně – bez obličeje, pod přezdívkou, jen „na zkoušku“. Když mi po prvním měsíci přišla částka, která pokryla nájem i něco navíc, bylo mi jasné, že to asi nebude jen krátkodobý výstřelek.
Dvojí život mezi kanceláří a tajemstvím
V kanceláři jsem přesto zůstala. Jednak kvůli tomu, že se mi hodilo mít pravidelný oficiální příjem, a taky kvůli rodičům. Na papíře jsem prostě holka z administrativy, co sedí u počítače a vyřizuje maily. Kolegům jsem postupně začala tvrdit, že si bokem přivydělávám grafikou a překlady, když si všimli, že mám nový mobil nebo že chodím na dražší nehty a kadeřníka častěji než dřív. Nebylo to vyloženě vyptávání, spíš poznámky typu „ty si žiješ“. U rodičů zase hraju jinou roli – vysvětluju jim, jak je v Praze všechno drahé, jak se snažím šetřit a jak si nemůžu dovolit zbytečnosti. Často při tom cítím směs studu a zvláštního pocitu, že mám najednou část života úplně mimo jejich dosah.
První větší problém přišel, když jsem si koupila svoje první vlastní malé ojeté auto. Bez leasingu, bez půjčky. Pro mě to byl důkaz, že to, co dělám, má konkrétní výsledek. Rodičům jsem řekla, že jsem dostala v práci roční bonus a že jsem měla několik zakázek bokem jako „grafička“. Trochu zvedli obočí, protože vědí, že jsem nikdy nebyla velký ajťák, ale neřešili to. Jen táta se na mě podíval a zeptal se: „Hlavně mi neříkej, že je v tom něco nekalého.“ V tu chvíli jsem úplně znejistěla. Na vteřinu jsem měla pocit, že všechno prohlédl. Jenže pak jsem přikývla a zopakovala verzi s bonusem. Představa, že bych mu v té chvíli začala vysvětlovat, co přesně dělám na internetu, mi byla tak nepříjemná, že jsem to prostě potlačila.
Mezi pocitem viny a chutí žít líp
Největší paradox je, když sedím s mámou v kuchyni a ona mi říká, jak je ráda, že jsem „slušná holka, kterou ta Praha nezničila“. Že nechodím po barech, nefetuju a držím se „normální práce“. Vždycky mám chuť jí říct, že realita je trochu složitější, ale nakonec polknu poznámku a jen přikývnu. Vím, jak by ji zasáhlo, kdyby zjistila, že se svlékám před cizími lidmi za peníze, i když jen přes obrazovku a bez fyzického kontaktu. Před sebou samou si to omlouvám tím, že nikoho nešidím, nekradu a konečně nemám strach, jestli zaplatím účty. Přesto se mi v hlavě občas objeví představa, jak sousedka z vesnice sedí večer u telefonu, někde na mě náhodou narazí a druhý den to řeší celá ulice.
Díky penězům mám možnosti, o kterých jsem dřív jen mluvila. Začala jsem si tvořit rezervu, zaplatila jsem si odborný kurz, na který bych z čistě kancelářského platu neměla ani náhodou. Poprvé v životě jsem jela k moři a nemusela jsem rodiče prosit o příspěvek. Ten pocit, že jsem finančně nezávislá, mě uklidnil víc než cokoliv jiného za poslední roky. Zároveň mě ale děsí, jak rychle jsem si na ten standard zvykla. Dneska, když si představím, že bych se vrátila jen k tomu jednomu platu z kanceláře, sevře se mi žaludek. Mám strach, že bych to psychicky nezvládla, a to mě na tom všem děsí asi nejvíc.
Vím, že tohle nemůžu dělat do padesáti. Občas v noci přemýšlím, jak by vypadala situace, kdyby se to provalilo. Představuju si, že mě někdo pozná v obchodě, nebo že na mě narazí bývalý spolužák a rozhodne se to rozšířit. Často přemýšlím, jestli není lepší říct mámě a tátovi pravdu sama, dokud to mám jakž takž pod kontrolou. Zatím to ale vždycky skončí u toho, že si řeknu: ještě rok, ještě něco našetřím, ještě se rozhlídnu po jiné práci. Pohodlí a představa dalších peněz na účtu zatím vyhrávají nad potřebou mít úplně čisté svědomí. Není to hezké přiznání, ale je to realita, kterou teď žiju a kterou jsem si, ať se mi to líbí nebo ne, sama vybrala.
