Článek
Sedím na zemi u konferenčního stolku, kolem mě hromádky dárků a balicích papírů. Rodiče a brácha jsou na gauči, v televizi potichu běží pohádka, stromeček svítí přesně tak jako každý rok. Všechno je stejné, jen já nejsem „my dva“, ale zase jen „já“. Dojde mi to ve chvíli, kdy beru do ruky další roli papíru a jen tak bezmyšlenkovitě stříhám. Dívám se na mašli a přemýšlím, jestli se k tomu víc hodí zlatá, nebo červená, protože je jednodušší řešit barvu stuhy než připustit, že mi tu někdo chybí. Vím, že to cítí i rodiče, že jim chybí stejně jako mně, ale všichni jedeme tu samou hru. Usmíváme se, komentujeme cukroví, občas si něco řekneme k pohádce. Všichni jako by si v duchu opakovali nevyřčené „hlavně to nepokaž, jsou přece Vánoce“.
U štědrovečerní večeře hraje každý roli
Máma přinese rybí polévku a až moc vesele prohlásí, že letos se jí fakt povedla, že by snad obstála i v soutěži. U stolu začne mluvit o každé hlouposti, o sousedech, o frontě v obchodě, o tom, jak letos zdobila bramborový salát. Je mi jasné, že to dělá proto, abychom tu jen neseděli a nemlčeli. Mechanicky jím, přikyvuju, říkám „jo, dobrý“ a v hlavě mi do toho naskočí obraz, jak by se teď tvářil můj bývalý. Vždycky tu polévku jen z povinnosti ochutnal a pak si vzal radši chleba se salátem. Najednou je mi z té vzpomínky tak úzko, že na chvíli přestanu vnímat, co máma říká. Když po její další větě u stolu najednou nastane ticho, zvednu se s tím, že dojdu pro další chleba. Vím, že ho není potřeba, ale aspoň mám záminku zvednout se a na chvíli utéct z napjaté atmosféry u stolu.
Po večeři se přesuneme ke stromečku, táta jako každý rok zapíná koledy z YouTube a najde ten stejný playlist, který přehráváme posledních pár Vánoc. Normálně by mě ta předvídatelnost asi trochu otravovala, dneska je to ale spíš uklidňující. Všichni přesně víme, co bude dál. Brácha si sedne na zem naproti mně, rozhlédne se po těch balíčcích a polohlasem prohodí, že letos aspoň bude víc dárků na osobu. Řekne to tak napůl žertem, ale mně okamžitě zamrzne úsměv. Je jasné, na co naráží. Zároveň ho ale znám. On prostě neumí být vážný a tohle je jeho způsob, jak zlehčit to, o čem neví, jak mluvit. Tak se zasměju, možná až moc nahlas, aby bylo vidět, že je to v pohodě. V duchu si ale přeju, aby tenhle večer nikdo nešel dál než k podobným nenápadným poznámkám.
Dárek pro dva a lavina otázek v hlavě
Když se začne rozbalovat, beru do ruky svůj balíček od bráchy. Vytáhnu obálku, v ní poukaz na víkendový pobyt „pro dvě osoby“. Brácha hned s úsměvem řekne něco jako: „Hele, do léta si někoho seženeš, a kdyby ne, vem tam kámošku.“ Všichni se zasmějou, já taky, ale v první vteřině mi hlavou proletí úplně jiná reakce. Mám chuť ten papír zase rychle zastrčit zpátky do obálky a dělat, že jsem ho neviděla. Pálí mě v krku a připadám si, jako by na mě všichni najednou moc koukali. Pak se nadechnu a dojde mi, že on to myslel dobře. Je v tom jeho typický humor a zároveň trochu neobratná snaha mě povzbudit. Tak se k němu nakloním, poděkuju a obejmu ho možná o něco déle, než u nás bývá zvykem. V hlavě si k tomu dodám, že ten poukaz klidně můžu využít i sama a že to nemusí být automaticky připomínka toho, že už nejsem ve dvojici.
Mezi balicím papírem a otevřenými krabicemi se snažím vypadat zaujatě úplně vším. Nad ponožkami říkám, jak jsou super, nad knihou mluvím skoro jako recenzent, nad kosmetikou se rozplývám víc, než bych normálně dělala. Vím, že se tím vlastně snažím překrýt, co se mi mezitím honí hlavou. Pořád dokola mi tam běží to samé. Jestli jsem se nerozešla moc rychle, jestli jsem mu měla ještě něco říct, jestli teď sedí někde pod jiným stromečkem a má úplně jiný večer. A jestli ho vůbec napadne, jaké to pro mě asi je. Do toho mě unavuje hlídat si každý svůj výraz. Kontroluju se, aby mi neuletěl nějaký povzdech, aby mi nezvlhly oči v blbou chvíli, aby si nikdo nemyslel, že tu dělám drama. Cítím, jak mi z toho celého hraní „pohody“ začíná být těžko a že potřebuju z toho na chvilku vystoupit.
Útěk do kuchyně a malé uvolnění
Využiju moment, kdy se všichni nahrnou kolem nového kávovaru, co dostali rodiče. Nadhodím, že půjdu uklidit papíry od dárků, a odnesu do kuchyně plnou náruč balicích zbytků. Najednou je tam ticho, slyším jen tlumeně koledy z obýváku a šustění papíru v mých rukou. Opřu se o linku a napadne mě, že bych tam vlastně klidně mohla zůstat až do konce večera. Za chvíli se otevřou dveře a vejde máma. Neptá se, proč tam jsem tak dlouho, jen se taky opře o linku a po chvíli se tiše zeptá, jak to zvládám. Bez dalších slov, bez narážek. V tu chvíli mám pocit, že konečně nemusím mít nasazený úsměv. Nezačnu brečet, ale trochu se mi uleví. Přiznám jí, že jsem unavená z toho, jak se snažím být „v pohodě“, že mě to mrzí víc, než chci přiznat, a že se bojím, co bude dál, až tyhle sváteční dny skončí. Máma mě obejme a jen řekne, že dneska nic řešit nemusím a že stačí, když prostě jsem.
Když se vrátíme do obýváku, na první pohled je všechno stejné. Pohádka běží, na stole je cukroví, brácha zkouší nový reprák z mobilu. Jen já se cítím o trochu jinak. Pořád se usmívám, pořád si beru linecké a občas něco řeknu, ale už nemám pocit, že musím hrát stoprocentně uvolněnou a veselou verzi sebe sama. Dojde mi, že je úplně normální mít uprostřed všech těch „dokonalých“ Vánoc svoje vlastní věci, které zrovna nejsou hezké nebo vyřešené. A že to neznamená, že ty svátky kazím. Když pak večer uléhám v bývalém dětském pokoji, jsem pořád trochu smutná a nejistá, ale zároveň klidnější. Mám pocit, že nemusím být silná na sto procent, abych sem patřila. Stačí, že jsem tady taková, jaká ten večer opravdu jsem.
