Článek
Už od odpoledne sedím u našich v obýváku a cítím, jak se mi svírá žaludek. Je Štědrý večer, první po babiččině smrti, a všechno je jako vždycky. Na stole stejný bramborový salát podle maminčina receptu, v televizi běží klasická pohádka, v rohu stojí stromeček s těmi samými ozdobami jako posledních deset let. Všichni se chováme, jako by to tak stačilo. Já skoro nic nejím, jen se v talíři přehrabuju a dívám se na její prázdné křeslo. Je opřené u stěny, nikdo ho neposunul, nikdo si do něj nesedl. Mám pocit, že kdybych o tom něco řekla, celá atmosféra by se úplně změnila. Tak radši moc nemluvím a přidávám se k tomu tichému rodinnému rozhodnutí, že dnes „je všechno v pohodě“. I když není.
Když pod stromečkem chybí její balíčky
Po večeři se přesuneme ke stromečku, jako každý rok. Táta zazvoní na zvoneček, udělá to bez jediného komentáře, jen prostě zazvoní a odloží ho na poličku. Mladší brácha to hned vezme do svých rukou, teatrálně se vrhne k dárkům a předvádí přehnané nadšení, i když už mu je dávno přes dvacet. Vidím na něm, že se snaží udělat atmosféru aspoň trochu uvolněnou. Chvíli to i funguje, dokud mi nedojde, že pod stromečkem je nějak víc místa. Je tam méně balíčků. Nejsou tam ty babiččiny – malé, často úplně zbytečné věci, které mě přitom za ty roky uklidňovaly tím, jak byly předvídatelné. Vzpomenu si, jak jsem jí loni mezi řečí řekla, ať už nám nic nekupuje, že toho máme stejně moc. Tehdy mi to přišlo praktické. Teď mě při té vzpomínce zamrzí a nejradši bych si tu větu vzala zpátky.
Rozbalování dárků se rozjede jako vždycky v naprosté rutině. Někdo čte jmenovky, jiný podává balíčky, někdo komentuje, co je uvnitř. Smějeme se, děkujeme, opakujeme si pořád dokola, že „tohle jsem přesně potřeboval“ a „to se hodí“. Mezi těmi větami ale padají krátká ticha, která dřív zaplňoval její hlas. Chybí její typické poznámky typu: „To se ti nehodí, tak to vyměníme,“ nebo „Vem si od toho účtenku, kdyby něco.“ V těch chvílích je to ticho najednou mnohem výraznější. Máma si několikrát nenápadně otře oči, vždycky se zasměje a řekne, že ji jen pálí zrak z těch světýlek na stromku. Všichni děláme, že tomu věříme. Já se snažím nezabřednout do vlastních emocí, nechci mámě přidělávat starosti. Tak ze sebe dělám „rozumnou dceru“, která se usmívá, pomáhá sbírat papíry ze země a moc neřeší, jak se kdo doopravdy cítí.
Zapomenutá krabice, která mění večer
Když je pod stromkem jen hromada pomačkaných papírů a prázdných krabic, máma z ničeho nic vstane. Řekne jen: „Já mám ještě něco.“ Nechá nás sedět v obýváku a odejde do ložnice. Slyšíme, jak tam štrachá ve skříni, ten zvuk znám z dětství až moc dobře. Přesně tak to znělo, když schovávala dárky před námi, když jsme byli malí. Po chvíli se vrátí s obyčejnou lepenkovou krabicí, přelepenou starou zažloutlou izolepou. Položí ji na konferenční stolek a posadí se. Řekne, že ji našla minulý měsíc při vyklízení babiččina bytu, že do ní ještě nenahlédla a že si není jistá, jestli je dobrý nápad ji otevírat zrovna dneska. A že nechce sama rozhodovat, co s ní máme udělat.
V místnosti ztichneme. Táta zůstane sedět v křesle, dá si ruce do klína a dívá se na tu krabici tak upřeně, že mě to trochu znervózňuje. Jako by čekal, že se stane něco, co zná jen on. Brácha naopak skoro hned řekne, ať to prostě rozbalíme, že by to tak babička chtěla. Dodá něco o tom, že by nerada, aby „přišlo něco nazmar“. Slyším v tom spíš jeho zvědavost než nějaké dojetí, ale neříkám nic. Ve mně se to pere. Jedna část mě chce ty dárky vidět, chci vědět, co pro nás stihla koupit, ještě než odešla. Druhá část se bojí, že když je otevřeme, budu mít pocit, že se tím něco definitivně uzavírá, jako by se tím potvrdilo, že už opravdu není. Nakonec navrhnu, že to zkusíme pomalu, po jednom. A že u každého zkusíme říct, proč nám ho asi vybrala. Ne jako nějaký rituál, spíš jako způsob, jak si ji společně trochu připomenout.
Dárky, které přišly pozdě i včas
Brácha sáhne do krabice první a vytáhne balíček se svým jménem. Rozbalí ho a vytáhne tlusté ponožky s veselým vzorem, přesně ten typ, který od ní dostával snad každý rok. Začne se smát, ale v očích se mu lesknou slzy. Řekne jen: „No jasně,“ a chvíli drží ty ponožky v ruce, jako by se je nechtěl pustit. Já rozbalím ten svůj a vypadne z něj hrnek s legračním nápisem, úplně v jejím stylu. Dojde mi, že někde stála v obchodě a představovala si, jak se tomu směju. V tu chvíli se mi sevře hrdlo a nevím, jestli mám větší chuť se smát nebo brečet. Uprostřed toho dojetí ale narazíme i na dárky, které najednou nedávají smysl. Parfém pro dědu, který teď leží v domově pro seniory a většinu dne jen kouká před sebe. Kuchařka pro mámu, která od babiččiny smrti sotva uvařila něco jiného než těstoviny, protože na vaření prostě nemá sílu. Držíme ty balíčky v ruce a je vidět, že se nám je nechce úplně rozbalit, jako by tím ještě víc vystoupilo na povrch, kolik věcí se mezitím změnilo.
Nakonec se dohodneme, že část těch dárků necháme zabalených v krabici. Ne proto, že by nás nezajímalo, co v nich je, ale protože nám tak nějak stačí vědět, pro koho byly. Máma navrhne, že krabici dáme k rodinným fotkám a starým dopisům, k věcem, které si schováváme právě kvůli vzpomínkám. Souhlasím a v hlavě si v tu chvíli začnu uvědomovat, kolik věcí od babičky už nikdy nezjistím a nezažiju. Nejen ty dárky v krabici, ale i obyčejné věci, na které jsem se jí chtěla zeptat. Třeba její recept na bramboračku, který jsem si pořád říkala, že si jednou napíšu. Nebo příběhy z dětství, které občas začala vyprávět, ale nikdy jsem se nezeptala na víc.
Ten večer o ní nakonec mluvíme víc než za celé měsíce od její smrti. Bez vtípků na odlehčení, bez předstírání, že se vlastně nic nezměnilo. Když později odcházím domů, uvědomím si, že některé dárky zůstanou zabalené. A že je to pro mě připomínka, abych s těmi, kteří tu ještě jsou, tolik neodkládala věci, které chci říct nebo s nimi zažít, „na někdy jindy“.
