Článek
K rodičům přijíždím na Štědrý den odpoledne skoro na minutu přesně, jako každý rok. V autě si ještě v duchu opakuju, že je to jen pár hodin, že to zvládnu, a pak budu mít zase klid. Jakmile otevřu dveře, ucítím známou směs smaženého kapra a vosku ze svíček. Máma už pobíhá mezi kuchyní a jídelním stolem, něco brblá o tom, že nestíhá, a táta právě zapíná televizi, kde běží první pohádky. Všechno je přesně stejné jako vždycky, jen já se uvnitř necítím stejně. Automaticky si sundám kabát, dojdu do kuchyně a začnu krájet okurky do bramborového salátu. Hlavou mi běží, že tady jsem pořád ta samá „holka od našich“, i když můj život mimo tenhle byt vypadá úplně jinak. Pod stromečkem už leží dárky, ale na ty přijde řada až po večeři, tak jako vždy.
Když se sváteční pohoda začne lámat
Když si začínáme sedat ke stolu, bratr s rodinou dorazí na poslední chvíli, ve dveřích se rozbalují bundy a děti nadšeně křičí, že viděly z okna Ježíška. Na chvíli je atmosféra docela příjemná. Stůl je prostřený skoro slavnostně, máma si sedá zadýchaná, táta nalévá první skleničky. Probíráme klasická témata, jak se kdo má, co práce, jak děti zvládají školu a kroužky. Všichni se ptají hlavně na ně, což je pochopitelné, ale já si připadám trochu bokem. Děti nemám a moje práce rodičům nikdy moc nedávala smysl, tak jen stručně řeknu, že je to dobré, a víc to nerozvádím. Pohrávám si s příborem, snažím se usmívat ve správných chvílích a moc nevyčnívat. V duchu si hlídám, ať nikomu nezkazím náladu, protože „jsou přece Vánoce“.
Po prvním přípitku to ale sklouzne k tomu, co znám až moc dobře. Táta mezi řečí začne s obvyklými narážkami, že bych si už měla najít „nějakou normální práci“ a „usadit se“. Říká to s úsměvem, jako by si dělal legraci, ale všichni víme, že to tak úplně legrace není. Přidá poznámku o tom, že se z něj asi dědeček nikdy nestane, protože „se dočká jen od syna“. Máma se tomu křečovitě zasměje a snaží to shodit na to, že „táta rád provokuje“. Jenže mně to letos nějak nejde přejít. Cítím, jak se mi stahuje žaludek, a v hlavě se mi rodí ostrá odpověď. Nakonec ale jen něco neurčitě zamumlám, podívám se do talíře a začnu si krájet kapra, abych nemusela zvedat oči od stolu.
Poznámky, které už nejde přejít mlčením
Jako by to nestačilo, přidají se další poznámky. Táta si všimne, že jsem zase trochu zhubla, a poznamená, že „takhle tě žádnej chlap chtít nebude“. Máma mezi řečí utrousí, že vypadám unaveně, a hned nato dodá, že bych „neměla být tak vybíravá na chlapy“, že prý žádný není dokonalý. V minulých letech jsem to brala jako otravnou, ale snesitelnou část rodinného večera. Dneska mě to ale zasáhne jinak. Sedím u stolu a místo toho, abych se snažila vymýšlet vtipnou odpověď nebo to shodit na něco neutrálního, najednou cítím zvláštní směs smutku a vzteku. Mám pocit, jako by mě nikdo z nich neviděl takovou, jaká doopravdy jsem, jen jako nějakou představu, kterou si o mně drží už roky. Uvědomím si, že se tu necítím dobře. Nejde jen o pár blbých poznámek, ale o ten pocit, že jsem tady pořád jen někdo, koho je potřeba hodnotit a opravovat.
Omluvím se, že si potřebuju odskočit, a zavřu se v koupelně. Opřu se o umyvadlo a chvíli jen dýchám. Dívám se na sebe do zrcadla a dochází mi, jak automaticky jsem zase sklouzla do role „hodné dcery, co všechno vydrží“. Přesně vím, jak ten večer obvykle pokračuje: táta bude po pár skleničkách čím dál víc „upřímný“, máma se bude snažit hasit konflikty, já budu všechno žehlit a usmívat se, aby byl klid. V hlavě mě ale najednou napadne, že vlastně nemusím. Že nikde není napsáno, že musím sedět u toho stolu do noci jen proto, že se to tak u nás vždycky dělalo. Ta myšlenka mě v první chvíli vyděsí, protože to jde úplně proti tomu, jak jsem zvyklá se chovat. Zároveň ale cítím zvláštní úlevu, jako bych si po dlouhé době dovolila aspoň na chvíli myslet sama na sebe.
Rozhodnutí odejít dřív a nastavit hranice
Po večeři následuje klasické rychlé rozbalování dárků. Všichni se tváříme nadšeně, děti pobíhají po obýváku, papíry šustí, v televizi běží další pohádka. Já už ale vnímám spíš to, že mi buší srdce a přemýšlím, jak z toho večera vystoupit, aniž bych vyvolala zbytečnou hádku. Když nastane na chvíli ticho a všichni jen sedíme u stolu s cukrovím, řeknu co nejklidnějším hlasem, že letos budu muset odjet dřív. Že jsem unavená a zítra brzy vstávám, mám domluvený svůj program. Máma se okamžitě lekne a začne se ptát, jestli se něco stalo, jestli mě někdo naštval. Táta protočí oči a poznamená, že „dnešní mladí nic nevydrží“. Normálně bych začala vysvětlovat a obhajovat se, ale tentokrát jen zopakuju, že je to pro mě takhle lepší. Vstanu a začnu pomalu sklízet svůj talíř, abych svému rozhodnutí dodala váhu.
V předsíni si beru kabát a cítím zvláštní směs viny a lehkosti. Část mě má pocit, že porušuju nějaké nepsané rodinné pravidlo, druhá část je ale klidná, protože vím, proč to dělám. Máma mě ještě zkouší přemluvit, ať zůstanu aspoň na kávu, že přece nikam nespěchám. Podívám se na ni a řeknu, že ji mám ráda, ale že dneska už opravdu pojedu. Obejmu ji o něco pevněji než jindy a doufám, že z toho pochopí víc, než co říkám nahlas. Táta jen něco zabručí z obýváku. Když za sebou zavřu vchodové dveře a sednu si do auta, je mi chvíli úzko. Zároveň ale cítím, že jsem udělala něco důležitého. Poprvé mám pocit, že se k rodičům nevracím jako dítě, ale jako dospělý člověk, který si může nastavit hranice. Cestou domů si v duchu slibuju, že příští rok to udělám jinak. A že pokud budu cítit, že na to nemám sílu, třeba nepřijedu vůbec. Ne proto, že bych je neměla ráda, ale proto, že začínám brát vážně i sebe.
