Článek
K mámě do bytu přijíždím odpoledne. Ten byt mám spojený snad se všemi Vánoci z dětství, a právě proto mi už na schodech ztěžkne žaludek. Jsou to první svátky po jejich rozchodu. Vím, že se táta na pár dní „nastěhoval“ zpátky, aby byl Štědrý den jako vždycky, a že spí na gauči v obýváku. Když vejdu, všechno vypadá skoro stejně. Stejný ubrus, stejné ozdoby, stejné talířky na cukroví. Jen na věšáku visí o jednu bundu míň a na stolku v předsíni není jeho nepořádek. Snažím se tvářit normálně, povídám něco o tom, že jsem stihl tramvaj a že je venku zima, ale v hlavě mi pořád jede jedna otázka: jestli se budou hádat, nebo jestli před námi budou dělat, že jsou pořád spolu.
Staré rituály v úplně novém tichu
V kuchyni pomáhám mámě obalovat řízky. Jeden plech pro bráchu, který kapra nesnáší, druhý na další sváteční dny. Máma se drží svých postupů tak urputně, až mě z toho trochu svírá. Všechno má přesně načasované, i to, kdy se dává cukroví na tác. Mluvíme o úplných detailech. Ptá se, jestli jsem koupil všem dárky, jak to vypadá v práci, jestli mám napilno. Já se ptám, jak se jí daří, jestli není unavená. Je nám oběma jasné, že obcházíme to hlavní. Občas se jí zlomí hlas, nebo se zasekne uprostřed věty a chvilku mlčí, než pokračuje něčím úplně jiným. Vůbec tomu nepomáhám. Mám strach, že když to otevřu, vybalí se všechno najednou a ty svátky se jí už navždycky spojí s tímhle rozhovorem.
Když si konečně sedáme ke stolu, je už šero a svíčky svítí přesně tak, jak jsme na to zvyklí. Táta nalévá sekt, jako by to dělal každý rok, a máma přináší kapra, mísu řízků a bramborový salát. Všechno vypadá známě, jenom to ticho mezi námi je jiné. Obvykle se u štědrovečerní večeře překřikujeme, tentokrát je slyšet každé šustnutí příboru. Dodržujeme všechny zvyky, ale působí to spíš nacvičeně. Rozkrajujeme jablko, hledáme hvězdičku, díváme se na peníze pod talířem. Já se snažím nadhodit pár bezpečných témat – zeptám se na pohádky v televizi, na to, jestli máme dost cukroví, na tátovu práci –, ale každá věta rychle skončí. Je cítit, že se všichni bojíme, kam by to mohlo sklouznout.
Jedna věta, která protrhne ticho
Nakonec to nevydrží brácha. S plnou pusou řízku pronese něco ve smyslu, že by si to máma s tátou měli užít, „když jsou to asi poslední společné Vánoce“. U stolu ztichneme. Máma ho okamžitě okřikne, mnohem ostřeji než normálně, a já vidím, jak se jí lesknou oči. Táta sklopí hlavu a po chvíli potichu řekne, že to stejně všichni víme a že jen chtěl, abychom měli „normální Štědrý den“. V tu chvíli mi dojde, že už nemá smysl dělat, že je všechno jako dřív. Všichni víme, že příští rok to bude jinak, a je zvláštní sedět společně u jednoho stolu a dělat, že se nic neděje.
Nějak ze mě vypadne, že normální to pro mě stejně není. Že je pro mě horší dělat, jako by se nic nestalo, než si přiznat, že je to jinak. Říkám to opatrně, ale zároveň poprvé naplno, bez toho, abych to zlehčoval. Mám pocit, že když to zase spolknu, zůstane něco nedořečeného, co mezi námi bude roky. Máma se rozbrečí. Omlouvá se, že to s tátou nechtěli na Vánoce moc rozebírat, že nám všechny ty praktické věci – kdo kde bude bydlet, jak to bude s příštími svátky – chtěli říct až po Novém roce, aby nám tyhle poslední společné nijak „nezkazili“. Táta jen přikývne a dodá, že je pro něj stejně hrozně těžké tady sedět a tvářit se, že jsme rodina, která funguje, když už dávno nefunguje.
Když pravda zabolí, ale uleví
Chvíli jen sedíme. Nikdo nejí, každý si utírá oči nebo kouká do talíře. Je to těžké, trapné a smutné, ale v něčem i ulevující. Najednou už se nemusíme tvářit, že je všechno v pořádku. Máma po pár minutách navrhne, že večeři prostě dojíme tak, jak to půjde. I kdyby to mělo být mezi slzami, mezi dlouhými pauzami nebo mezi tím, že se někdo nervózně zasměje. Atmosféra je pořád těžká, ale už není falešná. Povídáme si o vzpomínkách na staré Vánoce, ale zároveň mluvíme i o tom, že příští rok to bude jinak a že je v pořádku, když každý z nás bude ten večer trávit trochu po svém.
Když pak večer odcházím domů, jsem smutný. Dojíždí mi, že ty „naše“ společné Vánoce v tomhle složení tímhle asi skončily. Zároveň ale cítím určitou úlevu. Vím, že se to posunulo směrem, který je upřímnější, i když bolí. Že příště už možná nebude nutné nic předstírat. A že i když se naše rodina změnila, pořád jsme to nějak my – jen u toho stolu sedíme jinak než dřív.
