Článek
Když se to stalo, bylo pozdní odpoledne po docela náročném dni v práci. Hlavou jsem byla už na večeři s kamarádkou v centru, na kterou jsem se těšila celý týden. Metro mělo zpoždění, takže jsem v sobě měla tichou nervozitu, že to budu zase já, kdo přijde pozdě. Na přestupu byla souprava nezvykle plná, ale u dveří jsem zahlédla volné místo vedle asi čtyřicetileté ženy. Sedla jsem si tam spíš z praktického důvodu – chtěla jsem si položit tašku na klín a v klidu napsat kamarádce, že jsem na cestě a že snad dorazím včas.
Nenápadný papírek a muž v černé bundě
Žena vedle mě ale od začátku působila napjatě. Nekoukala do mobilu ani z okna, jen tak upřeně před sebe a občas do odrazu ve skle. Všimla jsem si toho, ale v duchu jsem si to vysvětlila tím, že má asi za sebou špatný den nebo je jen nervózní z davu lidí. Nechtěla jsem na ni zírat, takže jsem se soustředila na svůj telefon. Po chvíli ale malinko pohnula rukou a úplně nenápadně mi položila na koleno složený papírek. Ani se na mě nepodívala. Zarazilo mě to. Chvíli jsem na ten papírek jen koukala a rozhodovala se, jestli ho mám vůbec otevírat, ale zvědavost a zvláštní pocit v břiše nakonec převážily.
Rozložila jsem ho a přečetla si: „Prosím, můžete vystoupit se mnou a dělat, že jsme spolu? Ten muž v černé bundě naproti mě sleduje už delší dobu.“ V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Automaticky jsem zvedla oči a podívala se před sebe. Seděl tam chlap v černé bundě, nijak nápadný, ale občas k nám opravdu krátce stočil pohled. Napadlo mě, že to může být celé jen shoda okolností a že ta žena je třeba úzkostnější typ. Zároveň jsem ale periferně vnímala její napjaté ruce a výraz, který působil vyděšeně. Bylo na ní vidět, že se bojí, i když navenek mlčela. Došlo mi, že i kdyby to byl jen její pocit, pro ni je skutečný dost na to, aby psala cizí osobě takovou prosbu.
Rozhodnutí během vteřin: hra na kamarádky
Během pár vteřin jsem musela rozhodnout, co udělám. Napadlo mě, že můžu dělat, že jsem ten papírek nečetla, vystoupit tam, kde jsem plánovala, a jít na tu večeři. Úplně upřímně jsem tu myšlenku na chvíli měla. Do toho mi naskočilo i to, že kdybych někdy byla na jejím místě já, strašně bych doufala, že se někdo zachová jinak. Otevřela jsem mobil, rychle napsala kamarádce, že asi dorazím později a že jí to vysvětlím později, a mobil schovala. Pak jsem se trochu otočila k té ženě a nahlas, tak aby to slyšeli i lidi kolem, řekla něco jako: „Tak kam teda nakonec jedeš, ať vystoupíme spolu?“ Snažila jsem se, aby to znělo, jako že spolu mluvíme už nějakou dobu. Žena jen krátce přikývla, nervózně se usmála a chytla se toho. Začala se mě ptát na „práci“ a já jsem jí odpovídala, jako bychom se opravdu znaly.
Pošeptala mi, že by chtěla vystoupit už na příští stanici, i když to nebyla ani její, ani moje cílová. Přikývla jsem. Domluvily jsme se, že se budeme dál nahlas bavit a tvářit se, že jsme dvě kamarádky, co jedou z práce. Když metro zastavilo, zvedly jsme se společně a ve stejném tempu vyšly ven. Cestou po nástupišti jsme pořád mluvily, teď už trochu nesmyslně o dětech, které žádná z nás nejspíš neměla, a o kolezích v kanceláři, které jsem si právě vymýšlela. V odrazu ve skle u dveří jsem koutkem oka zahlédla, že ten muž v černé bundě opravdu vystoupil taky a drží se několik kroků za námi. V tu chvíli mě zamrazilo a došlo mi, že to asi nebude jen paranoia. Naklonila jsem se k ní a tiše jí navrhla, ať jdeme k turniketům, kde bývá obsluha a víc lidí.
Úkryt u budky, čekání na uklidnění
Na téhle stanici jsem věděla, že je kousek od turniketů malá skleněná budka s pracovníkem dopravního podniku, takže jsme se tím směrem vydaly. Šly jsme pomaleji, ale ne tak, aby to vypadalo nápadně. U budky jsme zastavily a žena se k okénku naklonila jako první. Rychle, ale srozumitelně mu vysvětlila, že má pocit, že ji ten muž sleduje už odpoledne a že se s ním teď několikrát potkala v metru. Já jsem vedle ní přikývla a dodala, že se držel za námi i po vystoupení. Ten chlap stál opodál, pořád na dohled. Vypadal, že ho to celé nezajímá, ale ve chvíli, kdy viděl, že mluvíme s někým v uniformě, začal se pomalu vzdalovat směrem k eskalátorům. Pracovník nám poradil, ať si sedneme na lavičku poblíž a chvíli počkáme, než se vydáme dál, a řekl, že kdyby se ten muž v okolí znovu objevil, může zavolat městskou policii.
Posadily jsme se na lavičku u eskalátorů, kde proudilo dost lidí, takže jsem se cítila o něco klidněji. Žena se postupně trochu uvolnila a začala vyprávět, že toho chlapa zahlédla už odpoledne u úřadu, kam šla něco vyřizovat, pak znovu při přestupu a nakonec v tom přeplněném metru. Popisovala, jak si nejdřív říkala, že přece nebude hysterická, ale jak jí to začalo být čím dál víc nepříjemné. Já jsem mezitím napsala kamarádce, že večeři už asi nestihnu, a stručně jí popsala, co se děje. Odpověděla mi skoro hned, že je to úplně v pohodě a že by se zachovala stejně. To mě trochu uklidnilo, protože jsem si v duchu říkala, jestli to s tou opatrností nepřeháníme.
Když bylo jasné, že muž se už nikde kolem neobjevuje, rozhodly jsme se z té stanice odejít. Nabídla jsem se, že ji doprovodím ještě k tramvaji, která jí jela domů. Šly jsme spolu po ulici, teď už normálně, bez hraných dialogů. Vyměnily jsme si čísla s tím, že kdyby ho náhodou znovu potkala nebo si nebyla jistá, může mi napsat. Když jsem se pak sama vracela domů, hlavou mi jelo, jak málo někdy stačí k tomu, aby se ze všední cesty z práce stal úplně jiný večer. A taky, jak těžké je dovolit si uvěřit vlastnímu strachu a jak moc záleží na tom, jestli vám v tu chvíli někdo cizí zvedne ten nenápadný papírek z klína a rozhodne se vám pomoct.
