Článek
Když jsem balila dopis pro svého syna
Stála jsem u kuchyňského stolu a ruce se mi chvěly, když jsem skládala dopis. „Musíš se chovat hezky a ptej se, když něco nevíš,“ opakovala jsem tiše sama sobě, ale věděla jsem, že Pavel na některé situace připravený nebude. Diagnóza autismus u něj znamenala nejistotu v každodenních maličkostech, natož v letadle plném neznámých lidí. Bála jsem se ho pustit samotného, ale chtěla jsem, aby byl jednou samostatný.
Před očima mi běželo, jak si už před týdnem odpočítával dny do setkání s tátou. Tohle nebyla jeho první cesta, já ale tentokrát nemohla jet s ním. Věčně stejná otázka „Mami, jak dlouho to ještě bude trvat?“ ho bude pronásledovat celou cestu. Proto jsem se rozhodla napsat několik vět člověku, který u něj bude sedět, a k dopisu jsem přidala i malou odměnu. Doufala jsem jen, že narazí na někoho chápavého.
Když jsem poletovala nervozitou ráno na letišti
Letištní hala byla plná hluku a cizích hlasů. Pavel mě pevně držel za ruku, i když se jeho pohled upínal k výhledu na vzlétající letadla. „Mami, ty vážně nepoletíš?“ zeptal se najednou. Polkla jsem slzy, usmála se a pohladila ho po vlasech. „Neboj, zvládneš to. A pamatuj na dopis.“
Před bezpečnostní kontrolou jsem mu naposledy utáhla popruh batůžku. „Ale… co když se ztratím?“ pípnul tiše. „Nebudeš sám, uvidíš,“ snažila jsem se ho uklidnit, i když jsem sama vibrovala napětím. Ještě jsem ho jednou objala a on pak zmizel s průvodkyní za roh. Teprve když letadlo odstartovalo, skutečně mi došlo, že už je to jen na něm a na tom, koho potká.
Když jsem dostala překvapující vzkaz
Celé odpoledne jsem seděla u telefonu a snažila se na nic nemyslet. Jako by mi někdo na srdce položil kámen. Nakonec zazvonil mobil. „Mami, už jsem tu!“ volal Pavel a já měla v tu chvíli radost větší než kdykoliv předtím. Večer, když se vrátil domů, podal mi složený papírek. „Mami, to je od pana, co seděl vedle mě ve vlaku… teda v letadle.“
Rozložila jsem vzkaz. Cizí rukou psané řádky mě dohnaly k slzám: „Jmenuju se Roman. S Pavlem jsme si povídali o jeho hračkách a hráli jsme si honičku s letadýlky. Je to šikovný kluk, máte na co být pyšná. Peníze jsem nechal jeho oblíbené dobročinné organizaci.“ Četla jsem dokola každé slovo a srdce mi bušilo do hrudi štěstím i dojetím.
Když jsem se podělila o radost
Nedalo mi to a hned jsem usedla k počítači. „Jsem neuvěřitelně vděčná, že můj syn narazil na pana Romana, který ukázal, jak moc ještě mezi námi žije dobro a ochota pomoci,“ napsala jsem do rodinné skupiny. Odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat. Kamarádi i příbuzní psali, že podobné příběhy by měly být slyšet častěji. Pavel o tom večeru neustále vyprávěl.
„Ten pán byl vtipnej, hrál se mnou karty. A vůbec se nezlobil, když jsem se ptal, kdy už budeme dole.“ Jeho úsměv mě rozplakal, ale tentokrát už radostí. Byl to pro nás oba jedinečný zážitek, který jsme dlouho potřebovali.
Když jsem pochopila, jak velkou cenu má laskavost
Ležela jsem v posteli, stále rozrušená. Znovu jsem v duchu procházela každý okamžik té obrovské nejistoty. Došlo mi, kolik odvahy stálo mě i mého syna vydat se na tu cestu – a hlavně mu svěřit malý, ale o to cennější kus důvěry do rukou úplně cizího člověka. Zase mi v uších zněla Pavlova slova: „Mami, já bych s ním letěl klidně znova.“
Nadechla jsem se zhluboka. Díky Romanovi i mému chlapci jsem dostala víc než potřebnou dávku naděje, že se slušnost mezi námi pořád nevzdává. Pomoc někdy přijde zcela nečekaně – a právě tehdy hřeje u srdce nejvíc.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
