Článek
Bydlím v menším bytovém domě na okraji města. Za domem máme společný dvůr, pár parkovacích míst a vjezdy do garáží s jasnou cedulí „Zákaz stání – vjezd“. Můj soused z prvního patra, říkejme mu Pavel, má dvě auta a pravidelně parkuje „jen na chvilku“ přímo před mým vjezdem. Vždycky tam stojí tak napůl napříč, přesně tak, že já nevyjedu. Poslední měsíce jsem to řešila hlavně domluvou a předstírala, že mi to zas tak nevadí. Nechtěla jsem hrotit vztahy v baráku, protože vím, jak rychle se z banální věci stane dlouhodobý konflikt. Jenže ve mně se postupně hromadila frustrace. Zvlášť proto, že skoro pokaždé, když jsem opravdu někam spěchala, stálo u mého vjezdu jeho auto.
Když „jen chvilku“ skoro všechno zhatí
Jedno všední ráno jsem měla být u zubaře na druhém konci města. Byla jsem objednaná na čas, který se dal stihnout jen autem, a pak jsem měla jet rovnou do práce. Měla jsem to naplánované skoro na minutu. Sešla jsem dolů, otevřela garáž a uviděla, že přede mnou zase stojí Pavlovo auto napříč přes vjezd. Úplně mi blokovalo výjezd. Chvíli jsem jen stála a v hlavě mi běželo, kolik času ještě mám, než to začnu nestíhat. Zkusila jsem mu volat, ale nebral. O to víc mě to rozčílilo, protože jsem předtím slyšela nad sebou dupání a hluk, takže jsem věděla, že je doma. Nakonec jsem garáž zase zavřela a šla nahoru zazvonit. V hlavě jsem si odpočítávala minuty a cítila, jak mi stoupá tlak i nervozita, že to všechno nestihnu.
Otevřel mi ve vytahaném tričku, s hrnkem kafe v ruce, a tvářil se, jako bych ho vzbudila uprostřed noci. Řekla jsem mu co nejklidnějším hlasem, že mi blokuje výjezd z garáže a že spěchám k doktorovi. On jen protočil oči a prohodil něco ve smyslu: „No jo, vždyť za chvilku odjedu, co blázníš, stojím tam jen chvilku.“ Tahle věta mě úplně dorazila, protože ji používá pokaždé, když mu něco vytknu. Připomněla jsem mu, že jsme se o tom bavili už mockrát, že i na schůzi domu padlo, že se před vjezdy prostě neparkuje, a že to není jen můj rozmar. Jen mávl rukou a řekl, že tam nikdy nestojí dlouho a rozhodně ne „na žádném zákazu“. V tu chvíli jsem měla pocit, jako by mi přímo do očí říkal, že si vymýšlím.
Fotka, o které si myslel, že zmizela
Vybavila se mi scéna z loňského podzimu. Stál se svým autem v zákazu stání u hasičského vjezdu vedle našeho domu a já si tehdy udělala fotku. Byla jsem už tehdy zoufalá z toho, jak ignoruje všechno, na čem se domluvíme. Když se o té fotce dozvěděl, přemlouval mě, ať ji nikam neposílám, a pak se mě opatrně ptal, jestli jsem ji smazala. Tenkrát jsem jen kývla, protože jsem chtěla mít klid. Nesmazala jsem ji. Teď jsem stála v jeho dveřích, cítila jsem, jak se mi třesou ruce, a zároveň mi proběhlo hlavou, že jestli zase ustoupím, nikdy to neskončí. Vytáhla jsem mobil, otevřela galerii a v duchu jsem si řekla, že tentokrát couvat nebudu.
Ukázala jsem mu displej s fotkou jeho auta v zákazu, se značkou i datem. Řekla jsem mu, pořád ještě docela klidně, že mi lže do očí, když tvrdí, že takhle nikdy neparkuje. Viděla jsem, jak se mu v tu chvíli změnil se mu výraz. Bylo na něm vidět, že věřil, že ta fotka už dávno neexistuje. Řekla jsem mu, že nemám potřebu mu ničit život nebo z něj dělat před ostatními kriminálníka. Ale že pokud mě bude dál blokovat, zlehčovat to a dělat ze mě hysterku, tak tu fotku prostě pošlu na městskou policii nebo ji vytisknu na příští schůzi domu. Dodala jsem, že můžu zavolat městskou už teď, protože jeho auto mi v tuhle chvíli reálně brání vyjet, a že fakt nemám čas se tady dohadovat o tom, jestli stojí „jen chvilku“.
Kdo koho vydírá a co to změní
Začal koktat něco o vydírání a o tom, že „se to takhle mezi sousedama nedělá“. Znělo to skoro dotčeně, jako by byl najednou on ta oběť. Řekla jsem mu, že vydírání by bylo, kdybych po něm chtěla něco navíc, peníze nebo nějakou protislužbu. Já po něm chci jen to, aby dodržoval pravidla, na kterých jsme se všichni dohodli, a aby mi neparkoval před vjezdem. Chvíli bylo ticho, jen jsme na sebe koukali. Pak zavrčel něco ve smyslu „tak to teda posunu“, zabouchl mi dveře před nosem a za minutu už sjížděl autem ze dvora, aby mi uvolnil cestu. Já jsem si sedla za volant, cítila jsem, jak se mi ještě trochu třesou ruce, ale zároveň se mi hodně ulevilo, že jsem jednou neustoupila.
Další dny byly na chodbě lehce napjaté. Když jsme se potkali, pozdravil jen na půl pusy nebo dělal, že mě nevidí. Nebylo to nijak dramatické, spíš takové chladné. Jednoho dne jsem si ale uvědomila, že před mým vjezdem od toho rána nestál ani jednou. Začal parkovat radši o dům dál na ulici, i když to pro něj znamenalo déle se s taškami tahat. Došlo mi, že ta fotka pro mě nebyla nástroj pomsty, ale spíš poslední možnost, jak si nastavit hranice v situaci, kde domluvy dlouhodobě nefungovaly. Mrzí mě, že vztahy v baráku nejsou po té scéně úplně vřelé. Zároveň ale cítím, že kdybych to ten den zase spolykala, jen bych tím potvrdila, že si ke mně může dovolit cokoliv. A v tom jsem už dál žít nechtěla.
