Článek
Když mi manžel jednou večer mezi řečí řekl, že nás sestra zve, ať se přijedeme podívat na jejich novou kuchyň, hned jsem cítila, že se mu tam moc nechce. Zrovna jsme doma počítali, jestli si vůbec můžeme dovolit vyměnit jen pracovní desku, a i to nám přišlo jako docela velký zásah do rozpočtu. On se tvářil, že o nic nejde, ale slyšela jsem v tom napětí. Nakonec jsme se domluvili, že tam pojedu sama, protože měl uzávěrku v práci a mně přišlo trapné to úplně odmítnout. Říkala jsem si, že to přece jen přežiju, i když jsem už dřív měla pocit, že se švagrová v takových věcech dost vyžívá.
Nová kuchyň a první varovné signály
Když mi otevřela, ani mě pořádně nepozdravila a hned mě táhla do kuchyně. Ještě jsem měla boty a bundu na sobě. Všechno bylo nové, lesklé, všechno zabudované, velký ostrůvek, kávovar, o kterém jsem do té doby jen četla v letácích. Švagrová mi nadšeně vyjmenovávala značky a částky, kolik co stálo. Působilo to, jako by sama sobě dokazovala, že na to mají. Snažila jsem se ji upřímně pochválit, protože ta kuchyň opravdu pěkná byla, ale zároveň jsem v hlavě viděla naši čtyřicet let starou linku a měla jsem pocit, že jsem v úplně jiné realitě. Neříkala jsem nic, jen jsem si v duchu opakovala, že je to jejich priorita a že my to máme jinak.
U kávy ale začala mluvit způsobem, který mě vyvedl z míry. Říkala, jak je ráda, že má „konečně pořádnou kuchyň, ne ty kompromisy, co má většina lidí“. Že si člověk musí umět život užít, dokud může, a že když jsou možnosti, nemá se šetřit. Věděla jsem přitom, kolik asi bere ona, a věděla jsem i zhruba, jak je na tom švagr. Nepasovalo mi to. Tak jsem se jí nenápadně zeptala, jestli na to měli našetřeno, nebo jestli si brali úvěr. Nebyla v tom závist, spíš obyčejná zvědavost, jak to celé zvládli.
Šok z bytu po tchánovi u kávy
Rozesmála se a mávla rukou, že by přece byli blbí, kdyby si na kuchyň brali půjčku, když „měli ten byt po dědovi“. Chvíli mi nedocházelo, co tím myslí. Pak dodala, že „to byl ten byt, co táta přepsal na mě, než šel do domova, víš přece“. V tu chvíli mi to došlo. Šlo o byt, o kterém rodiče vždycky říkali, že se jednou spravedlivě rozdělí mezi obě děti. Najednou mi bylo strašně těžko. Doma jsme se s manželem uklidňovali tím, že když teď nestíháme šetřit tolik, jak bychom chtěli, jednou aspoň něco zdědíme. A teď jsem u kávy poslouchala, jak je z toho bytu nová kuchyň. Švagrová pokračovala, jako by nic, že je to vlastně logické, když se o tátu starali víc, protože s ním bydleli, a že my jsme prý vždycky byli „za vodou“, takže si poradíme. Dodala, že jim to táta dal ještě za života, aby se to po smrti nemuselo řešit a nebyly hádky. Věděla jsem jistě, že manžel o ničem neví. Kdyby věděl, řešili bychom to doma už dávno.
Pak se ještě ušklíbla, že dneska ani není na co dědit a že „vy furt šetříte dětem, tak co byste ještě chtěli“. V tu chvíli se můj pocit úplně změnil. V hlavě se mi míchaly vzpomínky na věty od tchánů o tom, jak je pro ně spravedlnost důležitá, s tím, co právě slyším. Najednou jsem v sobě cítila směs studu, vzteku a bezmoci. Řekla jsem, že mi asi není dobře, že na mě něco leze, a že radši pojedu domů, abych nebyla nemocná. Rychle jsem se oblékla, ani jsem se nesnažila nic dohrávat. Ona na mě přes chodbu ještě volala, že mi příště ukáže novou koupelnu, a já se jen modlila, abych nezačala brečet ještě ve výtahu.
Co udělá zamlčené dědictví s rodinou
V autě jsem se rozbrečela naplno. Seděla jsem tam několik minut, nebyla jsem schopná nastartovat. Doma jsem manželovi všechno řekla, slovo od slova, jak to probíhalo. Nechtěla jsem nic zlehčovat ani přidávat, jen aby měl přesný obraz. Viděla jsem na něm, jak mu to dochází. Celý život slyšel, že všechno bude jednou napůl, a najednou stojí před faktem, že byt je pryč a on o tom nevěděl. Nejdřív se snažil rodiče omlouvat, že určitě měli nějaký důvod, že mu to třeba chtěli říct později. Ale nakonec si musel přiznat, že ho to strašně bolí. Za pár dní za nimi jel a na byt se jich přímo zeptal. Máma nejdřív dělala, že neví, o čem mluví, pak začala brečet, že se nechce hádat. Táta pořád opakoval, že to takhle bylo jednodušší a že my jsme přece měli svůj život a svoje jistoty. O konkrétních penězích nebo o tom, proč nám o tom nic neřekli, se bavit nechtěl. Manžel se vrátil domů vyčerpaný a s pocitem, že se jeho vztah s rodiči definitivně změnil.
Od té doby jsme vztahy se švagrovou omezili na nutný rodinný provoz. Narozeniny dětí, Vánoce u rodičů, pár společných obědů do roka. K nim domů už sama nejezdím. Když začne mluvit o penězích nebo o tom, co si zase pořídili, prostě se zvednu a jdu za dětmi nebo do jiné místnosti. U rodičů je taky cítit odstup. O bytu se nemluví, všichni dělají, že nic, ale je to mezi námi pořád znát. Vím, že už jim nedokážu věřit tak jako dřív. V sobě jsem si to nastavila tak, že s tím už nic neuděláme, ale že mám právo si chránit svoje hranice, abych to znovu neprožívala tak těžce. Naše kuchyň je pořád stará a oprýskaná, ale učím se brát ji jako normální součást našeho života. Ne jako důkaz toho, že jsme o něco přišli, ale jako připomínku, že před sebou aspoň nic neskrýváme.
