Článek
Kolem jedenácté jsem seděla v kanceláři, dodělávala tabulku a v hlavě počítala, jestli to dnes stihnu bez dalšího přesčasu. Do toho mi na chatu vyskočila zpráva od šéfa, jestli mám „na chvilku“ čas. Hned k tomu připsal, že je to jen krátká schůzka, nic dramatického, a ať za ním rovnou dojdu do malé zasedačky. Trochu se mi stáhl žaludek, protože tyhle nečekané schůzky nikdy nemám ráda, ale zároveň jsem si říkala, že to asi bude něco organizačního. Napadlo mě, že by mohl navázat na moji prosbu o častější home office, kterou jsme před časem nakousli a od té doby ji nechal být. Uložila jsem si práci, zavřela tabulku a šla za ním s tím, že to snad opravdu bude jen „chvilka“ a pak se vrátím k rozdělaným úkolům.
Nečekaná zpráva, která rozbije klidný den
V zasedačce mě přivítal až přehnaně milým tónem, což mě spíš znervóznilo. Chvíli mluvil o tom, jak je venku zase vedro a jak je teď v práci „náročné období pro všechny“. Seděla jsem tam a čekala, kdy už se dostane k tomu, proč jsem tam vlastně přišla. Po minutě přešel k věci a oznámil mi, že by potřeboval, abych dočasně převzala agendu po kolegyni, která odešla na mateřskou. Řekl, že jsem prý šikovná, spolehlivá a „jediná, komu to může svěřit“. Na vteřinu mi to zalichotilo, ale hned jsem si uvědomila, kolik toho mám teď na stole a jak často už poslední měsíce zůstávám v práci déle. Zeptala jsem se ho, jak si to představuje časově, protože svoje úkoly sotva stíhám.
Na tuhle otázku v podstatě neodpověděl. Jen mávl rukou, že to „nějak zvládnu“, když si líp zorganizuji čas a budu víc prioritizovat. Řekla jsem mu, že už teď často dělám přesčasy a že mám pocit, že jedu dlouhodobě na doraz. V tu chvíli se mu změnil tón. Řekl, že si naopak všiml, že moje nasazení poslední dobou není úplně stoprocentní. Začal vytahovat konkrétní situace – třeba že jsem několikrát odešla domů v pět, i když tým ještě zůstával, a že jsem nedávno odmítla přijít v sobotu na mimořádnou akci. Seděla jsem tam a poslouchala, jak se z obyčejného „máš chvilku?“ stává seznam mých prohřešků. V tu chvíli mi došlo, že ta schůzka je hlavně o tom mě dotlačit k tomu, abych dělala víc.
Z lichotivé nabídky se stává past
Cítila jsem se zaskočená a zároveň nespravedlivě napadnutá. Nebylo mi příjemné, jak mě staví do role někoho málo loajálního jen proto, že nechci trávit v práci každý večer a víkend. Zkusila jsem klidným hlasem vysvětlit, že mám i svůj osobní život, že se už teď cítím dlouhodobě přetížená a že další agenda navíc pro mě není jen drobnost. Řekla jsem mu přímo, že bez nějakého navýšení mzdy nebo úpravy náplně práce to pro mě nedává smysl. On to odbyl jednou větou, že „tohle by jinde považovali za příležitost“ a že je to především otázka týmového ducha. Dodal, že si to samozřejmě bude pamatovat u hodnocení, což na mě působilo jako jasný nátlak, i když to řekl s úsměvem. V tu chvíli jsem už litovala, že jsem tam vůbec šla s představou férového rozhovoru.
Schůzka mezitím dávno přerostla jeho slíbenou „chvilku“ a já jsem cítila, jak ve mně roste vztek i bezmoc. Nechtěla jsem pod tím tlakem hned souhlasit, protože jsem věděla, že bych toho později litovala. Řekla jsem mu proto, že si to potřebuji promyslet a že bych ráda měla konkrétně napsané, jak se změní moje náplň práce, kdybych tu agendu převzala. Na chvíli bylo ticho a bylo vidět, že se mu to nelíbí. Řekl, že ode mě čekal víc flexibility a ochoty „vzít za tým, když je potřeba“. Nakonec ale přikývl, že mi něco připraví. Na rozloučenou dodal, že doufá, že se „správně rozhodnu“, čímž mi dal jasně najevo, jakou odpověď by si představoval.
Z jedné schůzky k životnímu rozhodnutí
Když jsem vyšla z místnosti, ruce se mi lehce třásly a byla jsem hrozně unavená, i když ta schůzka trvala sotva dvacet minut. Zastavila jsem se v kuchyňce, nalila si sklenici vody a chvíli tam jen stála, protože se mi vůbec nechtělo vracet k počítači a tvářit se, že je všechno v pohodě. Hlavou mi šlo, že tohle není jen o jednom úkolu navíc. Bylo to o tom, jak mě šéf vnímá – jako někoho, kdo má automaticky ustoupit, když je potřeba, a kdo je snadno nahraditelný, pokud si dovolí říct ne. V duchu jsem si řekla, že si odteď začnu víc hlídat, co všechno dělám, a že se po práci podívám na pracovní portály. Taky jsem si slíbila, že příště na podobnou „krátkou schůzku“ nepřijdu tak nepřipravená a nebudu automaticky věřit tomu, že „o nic nejde“.
Zbytek dne jsem normálně pracovala, ale pořád jsem se vracela myšlenkami k tomu, co se v té zasedačce odehrálo. Kolegům jsem nic neříkala, neměla jsem sílu to znovu celé opakovat a vlastně jsem si nebyla jistá, kdo by se postavil na kterou stranu. Jen jsem si tiše začala zapisovat, kolik času mi zabírají jednotlivé úkoly, schůzky a přesčasy, abych měla do budoucna v ruce konkrétní fakta a ne jen pocit. Uvědomila jsem si, že jestli u téhle firmy zůstanu, budu muset začít mnohem víc chránit svoje hranice, i kdyby to pro šéfa znamenalo, že jsem „málo flexibilní“. Večer doma jsem si opravdu otevřela nabídky práce a poprvé jsem si nahlas přiznala, že je možná čas přestat doufat, že se to samo zlepší, a začít vážně uvažovat o odchodu.
