Článek
Bylo páteční poledne a já už měla za sebou hodně běhání mezi barem, kuchyní a stoly. V naší rodinné restauraci je v tuhle dobu vždycky plno, ale mám ten ruch ráda. Znám tváře štamgastů, vím, kdo chce víc omáčky a kdo bez řečí počká, i když kuchyně nestíhá. Zrovna jsem utírala stůl u okna a v duchu si přála, aby dneska všechno nějak klaplo, protože už jsme jeli s mírným zpožděním. V tu chvíli vešel pár. On, tak kolem padesátky, hodně jistý v chůzi i v tom, jak se rozhlížel. Ona spíš tichá, jako by byla trochu schovaná za ním. Usadila jsem je, podala jim jídelní lístky a snažila se nemyslet na to, že kuchař vzadu už zase nadává, že nestíhá.
Když první dojem není úplně dobrý
Když jsem k nim přišla pro objednávku, bylo mi hned trochu nepříjemně. Muž na mě skoro ani nekoukl, něco zamumlal směrem k lístku a rukou naznačil, ať si to prostě zapamatuju. Bylo vidět, že už teď ho rozčiluje, že musí vůbec čekat, ale řekla jsem si, že má asi špatný den a nebudu si to brát. Nechala jsem si to zopakovat, ujistila se, že mám všechno, a jeho partnerka se na mě takovým omluvným pohledem usmála, jako by se za něj předem omlouvala. Vzala jsem lístek do kuchyně, stručně to probrala s kuchařem a v hlavě měla jen jednu věc: dostat to na stůl co nejrychleji, ať je klid.
Jenže kuchyně v tu chvíli byla vytížená na maximum. Jeden talíř za druhým, k tomu speciální přání, bez lepku, bez cibule, navíc nám přišla větší skupina bez rezervace. Obědy se začaly trochu zpožďovat a kuchař byl protivnější než obvykle. Když jsem konečně dostala jejich jídla na výdej, rychle jsem je zkontrolovala, ale v tom shonu jsem si jedné věci nevšimla. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem stála u jejich stolu. Na jednom talíři byla jiná příloha, než jakou si muž objednal. V tu chvíli mi hlavou prolétlo jen „sakra“. Zhluboka jsem se nadechla a klidným hlasem mu řekla, že se moc omlouvám, že v kuchyni spletli přílohu a že mu to hned vyměním. Podíval se na mě poprvé opravdu a v jeho očích bylo něco, co mě zarazilo – směs pohrdání a vzteku.
Ponížení před plnou restaurací nabírá obrátky
Začal mluvit nahlas, tak aby to slyšeli i lidé kolem. Řekl, že „tohle je dnes standard služeb“, že „ani blbý brambory už neumíte donést správně“. Zopakovala jsem omluvu a nabídla, že do dvou minut má na stole to, co chtěl. Snažila jsem se být profesionální, i když jsem cítila, jak se mi napínají ramena. On ale ještě přitvrdil, zvýšil hlas a zeptal se mě, jestli jsem „vůbec normální“, když nejsem schopná udělat jednu věc správně. V tu chvíli jsem měla chuť se s ním hádat, vysvětlit mu, že se to prostě občas stane. Místo toho jsem jen řekla, že hned přijdu, otočila se a skoro běžela do kuchyně.
V kuchyni jsem rychle vysypala, co se stalo. Kuchař zaklel, něco procedil o tom, že lidi už fakt šílí, a během chvíle mi dal nový talíř se správnou přílohou. Když jsem šla zpátky, slyšela jsem ho už z dálky. Nadával, že „čeká jak blbec“, že v „normální restauraci“ by se tohle nestalo. Položila jsem před něj nový talíř a začala větu, že se ještě jednou omlouvám za zdržení. Nenechal mě domluvit. Přerušil mě a nahlas, skoro vyštěknutě, prohlásil, že by „takové neschopné holky neměli vůbec pouštět mezi lidi“ a že „jestli na nic nemám, nemám dělat servírku“. Najednou se v restauraci udělalo ticho. Uvědomila jsem si, že nás všichni slyší.
Někdo se konečně postaví na mou stranu
Pár lidí zvedlo hlavu od talíře a dívali se na nás. Já tam stála s blokem v ruce a v hlavě úplně prázdno. Čekala jsem, že ze mě něco vypadne, nějaká věta, aspoň „tohle si ke mně dovolovat nebudete“, ale nic nepřišlo. Cítila jsem jen horko v obličeji a ten zvláštní pocit, kdy by člověk nejradši odešel z místnosti. Slyšela jsem jeho těžké dýchání, cinknutí příboru o talíř někde v pozadí a najednou jsem vedle sebe ucítila šéfa. Stál tam klidně, bez gest, a pevným hlasem mu řekl, že takhle se tady s lidmi mluvit nebude.
Šéf mu bez zvýšení hlasu oznámil, že pokud mu u nás nevyhovuje obsluha, může kdykoli odejít, ale že mě urážet nenechá. Znělo to naprosto samozřejmě. Od vedlejšího stolu se ozval starší pán, který tomu muži řekl, že tohle už přehnal a že by se mi měl omluvit. Ten jen protočil oči, zamumlal něco o „přecitlivělosti“ a „dnešní době“, rychle zaplatil to, co stihli sníst a vypít, a prudce odešel. Jeho partnerka šla za ním, v obličeji měla rozpaky a ani se na mě nepodívala. Jakmile za nimi zaklaply dveře, ruch v restauraci se pomalu vrátil, ale já pořád stála na místě, jako bych se nemohla pohnout.
Šéf mě poslal dozadu, ať si dám vodu a rozdýchám to. V šatně se mi třásly ruce a cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí, i když jsem je chtěla za každou cenu zadržet. Po pár minutách jsem se nadechla, uklidnila dech a vrátila se zpátky mezi stoly. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že jsem se zhroutila. Někteří hosté na mě povzbudivě mrkli, jedna paní mi při placení tiše řekla, že jsem to zvládla dobře a že on byl mimo. Poděkovala jsem a zase šla dál, ale uvnitř jsem cítila směs úlevy a studu. Večer cestou domů jsem si v hlavě přehrávala každou větu, kterou na mě ten muž vychrlil. Rozumem vím, že problém byl v něm, ne ve mně. Ale ten pocit ponížení, když na mě křičel před plnou restaurací, ve mně asi ještě nějakou dobu zůstane.
