Článek
Když mi toho odpoledne po práci přišla od sestřenice zpráva, jestli mám čas na kafe, hned jsem tušila, že to nebude jen tak. „Nutně s tebou něco potřebuju probrat,“ psala. Vzhledem k předchozím zkušenostem jsem si skoro byla jistá, že půjde zase o peníze. Mám ji upřímně ráda, vyrůstaly jsme spolu, jsme skoro stejně staré, ale vím, že jí peníze prostě mezi prsty mizí. Párkrát už se stalo, že byla v úzkých, brečela mi do telefonu a já jí pomáhala hledat řešení. Někdy i finančně. Nakonec jsem jí odepsala, že můžu, a domluvily jsme se do kavárny u nádraží, kam to máme obě pár minut pěšky.
Když přišla, všimla jsem si, že je nervózní, ale zároveň tak zvláštně rozjetá. Objednaly jsme si, klasicky jsme probraly práci, rodiče, nějaké novinky z rodiny. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se chystalo velké drama. Pak se opřela do židle, usmála se na mě a řekla, že má „velkou novinku“. V tu chvíli mě napadlo stěhování, svatba, dítě, něco v tomhle stylu. Místo toho mi oznámila, že si vzala půjčku. Řekla to naprosto samozřejmě, skoro až nadšeně, a dívala se na mě, jako by čekala, že ji pochválím.
Dovolená na dluh a mlha kolem smlouvy
Na chvíli jsem zůstala v rozpacích, tak jsem se jí raději opatrně zeptala, na co ty peníze potřebovala. Hned mě napadaly různé scénáře: rozbité auto, oprava pračky, zubní zákrok, prostě něco, co člověk nechce, ale musí to řešit. To bych chápala, i tak by mě to znervózňovalo, že si bere další dluh. Ona se ale zazubila a začala mi nadšeně vyprávět o „dovolené snů“ u moře, kterou našli s přítelem. Že už nikde roky pořádně nebyli a že tohle se prostě nedalo nechat být. A že když už do toho šli, vzala si rovnou i nový telefon, protože ten starý ji „už fakt strašně štval“. V tu chvíli jsem jen seděla, míchala kávu a v hlavě mi blikalo: dovolená a mobil na dluh.
Zeptala jsem se jí pak podrobněji na podmínky té půjčky – kolik si vzala, na jak dlouho, jak vysoké jsou splátky. Bylo vidět, že v tom úplně jasno nemá. Věděla jen přibližnou částku a zhruba, kolik „tak nějak“ bude měsíčně platit. Zbytek má podle ní „někde ve smlouvě v mailu“, kterou si prý nečetla celou, protože je to dlouhé a stejně tomu člověk nerozumí. Připomněla jsem jí, že ještě nedávno splácela půjčku na vybavení bytu a měla problém, když jí v práci snížili úvazek. Tenkrát byla úplně hotová, volala mi, že nezvládne splátku a bojí se upomínek. Teď jen mávla rukou, že „žije se jenom jednou“ a že nechce celý život jen šetřit a stejně z ničeho nic nemít.
Když rady nestačí a přijde prosba o peníze
Zkusila jsem jí klidně popsat, z čeho mám strach. Řekla jsem jí, že jí to neříkám proto, abych jí kazila radost z dovolené, ale proto, že si moc dobře pamatuju, jak jí bylo minule, když jí hrozily sankce a telefonáty z banky. Že když přijde něco nečekaného – nemoc, výpadek příjmů, rozchod – zůstane se dvěma půjčkami a bez rezervy. Chvíli mě poslouchala, pak se zatvářila dotčeně a prohodila, že jí pořád někdo říká, co má a nemá dělat. Že si jednou v životě chce něco dopřát, aniž by ji za to někdo soudil. Cítila jsem, že je mezi námi napětí. Zároveň jsem ale chápala, že se cítí pod tlakem a že moje otázky pro ni zní jako útok, i když já je tak nemyslela.
Po chvíli dohadů mi konečně řekla, proč mě vlastně tak naléhavě zvala. Opatrně naznačila, že kdyby to s penězi pár měsíců nevycházelo, jestli bych jí nemohla „trochu vypomoct“ se splátkami, než si vezme víc směn. V ten moment mi došlo, o co jí jde. I to nadšené vyprávění o dovolené, i to, jak se tváří, když se ptám na detaily. Najednou jsem měla v hlavě dvě věci zároveň – nechuť ji odmítnout, protože je to rodina, a jasný pocit, že když jí teď slíbím pomoc, jen jí potvrdím, že může dál dělat finanční rozhodnutí s tím, že ji někdo zase vytáhne z problému. Uvědomila jsem si, že se mi to vlastně stalo už několikrát.
Poprvé říkám ne a nesu důsledky
Nakonec jsem se nadechla a řekla jí na rovinu, že jí peníze půjčovat nechci. Snažila jsem se mluvit co nejméně útočně. Vysvětlila jsem jí, že ji mám ráda, ale že nechci být ten, kdo bude řešit následky cizích půjček. Nabídla jsem jí, že s ní klidně sednu nad rozpočet, projdeme výdaje, najdeme, kde ušetřit, nebo spolu pohledáme nějakou brigádu, aby měla rezervu, až se z dovolené vrátí. Chvíli bylo ticho, dívala se do stolu a pak vyhrkla, že jsem „stejná jako máma“, která ji pořád straší dluhy. Nechala jsem to být, změnila téma na něco úplně neutrálního, ale mezi námi už bylo něco jinak. Konverzace pokračovala, ale bylo znát, že se jí moje odpověď dotkla.
Když jsem šla potom domů, měla jsem v sobě zvláštní směs pocitů. Bylo mi jí líto, protože chápu, že si chce taky něco užít a nebýt pořád ta, co počítá každou korunu. Zároveň jsem ale cítila úlevu, že jsem si tentokrát nastavila jasnou hranici a nešla proti sobě. Uvědomila jsem si, že být „ta rozumná v rodině“ neznamená za každou cenu všechny zachraňovat. Někdy je možná důležitější říct ne a nechat toho druhého nést i důsledky jeho rozhodnutí, i když je člověk u toho a není mu z toho úplně lehko.
