Článek
Už pár měsíců jsem cítila, že s Petrem nejsme v pohodě. Hádali jsme se kvůli hloupostem, doma to bylo spíš o tom, kdo vynese koš a kdo koupí granule pro kočku, než o nějakém sdílení. Povídání se smrsklo na otázky typu „jak bylo v práci“ a „co bude k večeři“. Když nás kamarádi zvali na Silvestra, říkala jsem si, že to aspoň trochu rozbije tu naši napjatou každodennost. Petr brblal, že by radši zůstal doma, koukal na film a spal, ale nakonec řekl, že nechce vypadat před ostatními jako morous. Do poslední chvíle jsme řešili, kdo koupí pití a kdo udělá chlebíčky, a hádali se i o to, jestli bereme celou láhev rumu, nebo jen víno. Bylo mi jasné, že ten večer nebude úplně bez napětí, ale doufala jsem, že se to v partě ostatních tolik neprojeví.
Na večírku, kde přestala být sranda
U kamarádů to ze začátku působilo normálně. Televize, ohňostroje v přímém přenosu, chlebíčky na stole, jedna sklenička prosecca za druhou. Já jsem se snažila být v pohodě, víc jsem se smála, dělala vtípky, možná trochu přehnaně, abych zakryla, jak jsem z toho nervózní. Petr se držel spíš stranou, seděl v rohu s jedním kamarádem a řešili práci a nějaký projekt, o kterém jsem už milionkrát slyšela. Přišlo mi, že se vyhýbá tomu sednout si ke mně na gauč nebo se mě jen tak dotknout. Jak alkohol přibýval, atmosféra se uvolňovala a mně se na chvíli ulevilo. Měla jsem pocit, že konečně zapadáme mezi ostatní a že si od sebe můžeme dát aspoň na pár hodin pauzu.
Kolem desáté někdo vytáhl hru s kartičkami otázek. „Ať je sranda a trochu hloubka,“ oznámil jeden kamarád a všichni se nadšeně posunuli blíž ke stolu. Nejdřív to byly opravdu nevinné otázky, oblíbená vzpomínka z dětství, trapas roku, takové věci. Smáli jsme se, přihazovali historky. Pak na Petra vyšla otázka, čeho za poslední rok nejvíc lituje. Zasmál se, řekl něco ve stylu, že to je blbá otázka, chvilku přemýšlel a pak napůl v legraci, napůl vážně řekl, že lituje, že nechal některé věci ve vztahu zajít moc daleko. Někteří se zasmáli, někdo to shodil dalším vtipem, ale já jsem v jeho hlase slyšela něco, co už nebyla jen hra. Přestala jsem se smát a dál jsem vnímala jen napůl. Hlavou mi běželo, co všechno tím asi myslí, a zároveň jsem cítila vztek, že to řekl před ostatními a ne doma.
Půlnoční rozhovor, který všechno převrátil
Po půlnoci jsme si všichni povinně připili, objali se, někdo pustil ohňostroje z balkonu. Mezi námi dvěma už ale bylo ticho, které bylo znatelné i přes hluk z ulice. Petr mě sice políbil, ale bylo to nějak strojené, jen aby se neřeklo. Cestou domů jsme nejdřív jen šli vedle sebe, občas někdo odpálil petardu a my sebou trhli, ale jinak nic. Pak Petr jen tak do prázdna řekl, že bychom si asi měli promluvit „jako fakt vážně“. V tu chvíli mi došlo, že se tomu nevyhneme. Doma jsme si sedli v kuchyni, otevřeli ještě jedno poslední pivo a místo novoročních předsevzetí jsme začali probírat všechno, o čem jsme měsíce nemluvili. Já mu říkala, jak mě bolí, že je poslední dobou pořád někde jinde, hlavou i fyzicky, a že mám pocit, že ho musím do všeho nutit. On mluvil o tom, že se cítí přetlačený do plánů, na které není připravený – společná dovolená, hypotéka, děti „někdy brzy“. Bylo to tvrdé, oba jsme plakali, občas zvýšili hlas, pak se zase omlouvali. Zároveň jsem ale měla pocit, že jsme si po strašně dlouhé době opravdu nablízko, jen jiným způsobem, než jaký bych si pro nás přála.
Nakonec jsme skončili v posteli. Ne proto, že by se tím všechno vyřešilo, spíš z naprostého vyčerpání a potřeby se nějak uklidnit. Ten fyzický kontakt po tak otevřeném rozhovoru byl silný. Už jsem neměla pocit, že před sebou něco schováváme, spíš že oba přesně víme, jak na tom jsme, a přesto tam ještě jsme spolu. Usnuli jsme až nad ránem, oba uplakaní, s rozmazaným líčením a oteklýma očima, bez jasného rozhodnutí, co bude dál. V hlavě mi jela jedna myšlenka za druhou, hlavně to, že takhle jsem si vstup do nového roku nepředstavovala. Čekala jsem nějaký pocit nového začátku, ale cítila jsem jen sevřený žaludek.
Novoroční kocovina a tři měsíce na zkoušku
Ráno mě probudila bolest hlavy a ticho v bytě. Petr už seděl v kuchyni, před sebou hrnek s kávou, mobil otočený displejem dolů, kočka se mu motala kolem nohou a mňoukala, jako by ji nic z toho nezajímalo. Udělala jsem si čaj a sedla si naproti němu. Chvíli jsme jen civěli každý jinam, šustili sáčkem od rohlíků a snažili se chovat normálně. Bylo mi jasné, že nemůžeme dělat, že se nic nestalo, a zároveň jsem se bála to otevřít. Nakonec jsem to nevydržela a zeptala se ho, jestli to včera přeháněl, nebo to tak opravdu cítí. Podíval se na mě a řekl, že bohužel spíš to druhé, že alkohol možná pomohl to říct nahlas, ale že ty věci v sobě nosí delší dobu.
Pakı jsme se dostali k tomu, co s námi bude. Mluvili jsme o tom, jestli ten vztah má ještě smysl, jestli si umíme představit život bez sebe. Do toho úplně praktické věci – byt, kdo by se odstěhoval, peníze, co s nábytkem, kam by šla kočka. Bylo zvláštní sedět prvního ledna u stolu a probírat takové věci s kocovinou a nevyspalostí. Shodli jsme se, že takhle, jak jsme fungovali poslední měsíce, to dál nejde. Ale ani jeden z nás neměl sílu ten den říct konečné „rozejdeme se“. Nakonec jsme si dali tři měsíce na zkoušku. Řekli jsme si, že zkusíme víc mluvit, nečekat, až něco bouchne, klidně jít i na párovou terapii, když to půjde. A taky být k sobě upřímní v tom, že když se to ani tak neposune, rozejdeme se normálně. Ne až ve chvíli, kdy nás k tomu znovu přivede opilý Silvestr a hra s kartičkami, která měla být původně jen pro zábavu.
