Článek
Toho Silvestra jsem se snad poprvé vyloženě těšila na klid. Rok v práci byl dlouhý, s přesčasy a věčným pocitem, že jen honím termíny. Do toho se mi na podzim nakupily výdaje, takže jsem jela tak trochu „od výplaty k výplatě“, i když jsem to navenek moc neříkala. K rodičům na sídliště jsem jela s tím, že si dám bramborový salát, kouknu na televizi a půjdu spát ještě před půlnocí. Na benzínce jsem vzala láhev levného sektu a úplně spontánně i pár stíracích losů. Máma to kdysi dělávala o Vánocích, tak jsem to brala jako malou tradici. Nikdy jsem nic nevyhrála, takže to pro mě byl spíš vtípek než reálná šance na peníze.
Los z benzínky, který změnil večer
Losy jsme vytáhli po večeři, když už všichni tak nějak posedávali a nevěděli, co se sebou dělat. Brácha stíral jeden za druhým, máma komentovala, jak „zase nic“, a já jsem ten svůj poslední nejdřív ani nechtěla řešit. Když jsem ale začala stírat políčka, nějak mi to hned nesedělo. Počítala jsem ty symboly snad třikrát, vzadu četla pravidla a měla pocit, že tomu nerozumím. Zavolala jsem tátu, ať se podívá. Chvíli jsme oba koukali na ten papírek a pak táta řekl: „Hele, to fakt vypadá na půl milionu.“ Najednou křik, smích, máma začala nahlas plánovat, co bych si měla koupit „do bytu“ a jestli konečně vyměním to svoje staré auto. Brácha se zasmál, že by mi přece neubylo, kdybych mu splatila kus hypotéky, ale v hlase měl takový zvláštní tón. Jeho přítelkyně utrousila, že „takové štěstí by se víc hodilo jim“. Ten los jsem si nakonec schovala s tím, že ho další den půjdeme s tátou ověřit, protože jsem pořád měla pocit, že jde o nějaký omyl.
Druhý den dopoledne jsme šli do trafiky. Prodavačka los projela přes terminál a úplně normálním hlasem řekla, že výhra sedí a že se to bude vyplácet přes centrálu. Pro mě to byl zvláštní okamžik – žádné fanfáry, jen věta „Ano, je to tam“. Jakmile jsme vyšli ven, máma už telefonovala tetě. Brácha hned psal do rodinné skupiny, kde se začaly objevovat první vtípky na téma „naše zlatíčko“ a „nezapomeň na chudé příbuzné“. Jednomu kamarádovi jsem to řekla po telefonu, spíš abych sdílela radost, a on to hned zmínil dalším lidem. Najednou mi psali známí, o kterých jsem ani nevěděla, že mě sledují. Většina gratulovala, ale můj dobrý kamarád Petr, který má velkou hypotéku, napsal něco jako „někomu prostě spadnou prachy z nebe“. Když jsem ho zvala na pivo, odmítl, že prý nemá náladu poslouchat, jak si vybírám nové auto. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že se místo čisté radosti začínám cítit provinile.
Když radost z výhry zhořkne
Napětí vyvrcholilo u nedělního oběda. Téma peněz se otevřelo prakticky hned po polévce. Táta opatrně naznačil, že by bylo „hezky spravedlivé“, kdybych část dala bráchovi, protože má rodinu a větší náklady. Snažila jsem se klidně vysvětlit, že mám taky svoje věci – menší dluh, žádnou pořádnou finanční rezervu – a že chci část odložit, něco splatit a možná si dopřát jednu větší věc, třeba dovolenou. Brácha se na mě podíval, jako bych ho zradila, a pronesl, že jsem „zbohatla a hned zapomněla na rodinu“. Jeho přítelkyně mi později napsala zprávu, že jí přijde zvláštní, že jim nechci pomoct, že ona by na mém místě nabídla pomoc sama. Seděla jsem pak doma, koukala do mobilu a přemýšlela, jestli jsem opravdu tak sobecká, nebo jestli je něco špatně v tom, že se musím obhajovat za peníze, které jsem vlastně ani nijak „nezasloužila“.
V dalších týdnech jsem si začala všímat, jak se lidi kolem mě mění. Někteří dělali, že se nic nestalo, jiní to vytahovali při každé příležitosti. V práci jsem se jednou u kafe zmínila kolegyni, prostě jen tak mezi řečí, a do dvou dnů to věděli skoro všichni. Jedna kolegyně se smála, že už vlastně „nemusím makat“, jiný kolega narážel, že po takové výhře bych jim mohla kupovat lepší kafe. Vypadalo to jako legrace, ale mně z toho bylo spíš nepříjemně. Jediná Jana mi jen řekla stručné „gratulace“, zeptala se, jestli z toho mám radost, a víc to neřešila. U ní jsem cítila, že se ke mně chová pořád stejně, a to mě uklidňovalo. Čím dál víc jsem si všímala rozdílu mezi tím, když má někdo radost se mnou, a když jen balí závist do vtipů.
Kolik mě stojí cizí očekávání
Začala jsem o výhře mluvit co nejmíň. Nový notebook jsem si sice koupila, ale krabici jsem rychle schovala, aby se nikdo moc nevyptával. Na víkend na horách jsem jela taky, ale fotky jsem dávala na sociální sítě s odstupem, aby to nepůsobilo, že se najednou rozšoupávám. Došlo mi, že se víc než peněz samotných bojím reakcí lidí. Přistihla jsem se, že pořád přemýšlím, kdo co řekne, jestli se někdo neurazí, jestli to nebude vypadat, že se vytahuju. A zároveň mi začalo docházet, že takhle obětuju vlastní klid jen proto, abych splnila cizí očekávání.
Nakonec jsem si s rodiči i s bráchou sedla zvlášť a řekla jim otevřeně, že o přesných částkách se bavit nechci a že už mám jasno, co s penězi udělám. Rodičům jsem zaplatila víkendový pobyt, něco jako poděkování. Bráchovi jsem nabídla, že mu jednorázově přispěju na školku pro syna, ale vysvětlila jsem, že nejsem jeho osobní banka a že potřebuju myslet i na sebe. Necítila jsem se u toho úplně dobře, ale bylo to upřímné. Některé vztahy tím ochladly – s bráchou jsme se nějakou dobu vídali míň, Petr se skoro přestal ozývat. Na druhou stranu se prohloubila přátelství, kde se ke mně lidi chovali pořád stejně, třeba právě s Janou. S odstupem mám pocit, že ten silvestrovský los nezměnil ani tak mě, jako spíš odkryl, kdo kolem mě umí mít radost z cizího štěstí a na koho se můžu doopravdy spolehnout.
