Článek
Po sobotní směně jsem byla tak příjemně unavená, že jsem se těšila jen na to, jak si sednu s Klárou do kavárny a v klidu probereme, co je nového. Přišla jsem o pár minut dřív, vzala si malý stůl u okna a objednala si cappuccino. Automaticky jsem vytáhla mobil, projížděla zprávy a přemýšlela, co asi bude to „něco důležitého“, o čem se mnou chce Klára mluvit. V hlavě jsem byla připravená na obyčejný pokec. Možná něco v práci, možná nějaké drama s jejím přítelem. Nic zásadního, co by se týkalo přímo mě.
Nečekané setkání, které mi převrátilo plány
Když jsem odlepila oči od displeje a rozhlédla se, jestli už nejde, všimla jsem si v zadní části kavárny někoho povědomého. Trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, že je to Petr. Můj bývalý, se kterým jsem se před rokem rozešla dost nepříjemně a od té doby jsme spolu nepromluvili. Srdce se mi rozbušilo a první myšlenka byla, že to musí být náhoda. Pak ale vstal, zamával na mě a ukázal na židli naproti sobě. V tu chvíli mi došlo, že to náhoda nebude a že to „něco důležitého“ asi nebude nová Klářina historka z práce.
Vzala jsem si hrnek s cappuccinem a šla k němu spíš ze slušnosti než z vlastní vůle. Zároveň jsem byla naštvaná a zmatená. Nechápala jsem, co tam dělá, proč mi nic nenapsal předem a hlavně proč mi nic neřekla Klára. Petr mi hned ukázal tašku pod stolem a řekl, že mi konečně přinesl moje věci, které u něj po rozchodu zůstaly. Pak dodal, že mu psala Klára, že tu dnes budu, a poprosila ho, ať to přinese a dáme si „normální“ kafe. V tu chvíli mi došlo, že Klára vůbec neměla v plánu přijít. Ten pocit, že někdo rozhodl za mě, byl hodně nepříjemný. Najednou mi to nepřišlo jako pohodové kafe, ale jako malý podraz.
Rozhovor, který nám konečně zavřel dveře
Chvíli jsem zvažovala, že se prostě otočím a odejdu. Napadlo mě ale, že by to bylo stejně trapné jako tam sedět a že mě to celé vlastně strašně zajímá. Tak jsem si sedla a řekla mu narovinu, že mě naštvalo, jak to Klára vymyslela, a že mě mrzí, jak jsme se před rokem rozešli a už to nechali úplně být. Petr se bránil tím, že měl pocit, že jsem zavřela dveře já, protože viděl, že jsem si po rozchodu jeho zprávy četla, ale neodpovídala. Vzniklo mezi námi zvláštní ticho. Měla jsem pocit, že si oba v hlavě přehráváme ten stejný rok, ale každý z úplně jiného úhlu. Došlo mi, kolik věcí jsme si tehdy jen domysleli.
Postupně jsme se rozpovídali. On o tom, jak byl tehdy přepracovaný, jak neuměl říct, co se s ním děje, a radši se rozptyloval prací a koníčky. Já o tom, jak jsem se cítila odstrčená, trapná a vlastně i trochu ponížená tím, jak mě najednou začal ignorovat. Nebylo to žádné velké usmiřování ani návrat. Spíš snaha dát si dohromady, co se vlastně stalo a proč to dopadlo tak špatně. Když mi podával můj starý svetr a knížku, které jsem měla v hlavě už odepsané, napadlo mě, že tohle je asi ten okamžik, kdy jsme to definitivně uzavřeli. Najednou jsem necítila tolik vzteku jako před tím rozhovorem. Spíš únavu a trochu úlevu.
Když Petr odešel, zůstala jsem u stolu sama. Připadala jsem si trochu prázdná, ale zároveň překvapivě klidná. Po roce ticha jsem najednou měla pocit, že aspoň vím, na čem jsme, i když to znamenalo, že nejsme nic. Asi za deset minut mi volala Klára a veselým tónem se ptala, „jaké to bylo“. Řekla jsem jí, že chápu, že to asi myslela dobře, ale že mi bylo hodně nepříjemné, že mi nic neřekla. Že nechci, aby o takových věcech rozhodovala za mě, i kdyby si myslela, že mi tím pomáhá. Domluvily jsme se, že se uvidíme jindy, tentokrát opravdu jen ve dvou. Dopila jsem si kafe a cestou domů jsem měla pocit, že se mi jedna neuzavřená věc z minulosti konečně aspoň trochu ujasnila.
