Článek
To dopoledne jsem se chystala na úplně obyčejný nákup. Malý byl v autosedačce, držela jsem ji v jedné ruce, v druhé svazek klíčů. V hlavě jsem měla nákupní seznam a seznam věcí, které musím ten den zařídit. Seběhla jsem automaticky do suterénu pro kočárek, jako to dělám několikrát týdně. Kočárkárna bývala vždycky prázdná, maximálně jsem tam potkala nějakého souseda, takže mě vůbec nenapadlo, že by mě tam mohlo něco překvapit. Odemkla jsem dveře, zatlačila je ramenem a v tu chvíli jsem ucítila zvláštní zatuchlý zápach, který tam normálně není. Zvedla jsem hlavu a uviděla na zemi rozprostřené dvě staré deky, igelitky a mezi tím shrbenou postavu muže, který se zvedal, protože jsem ho evidentně probudila.
Nečekané ráno, které všechno změnilo
Lekla jsem se tak, že jsem instinktivně couvla zpátky na chodbu. Ruka se mi třásla na klice a pořád jsem držela autosedačku s malým, který nic netušil. Napadlo mě, že tady máme všechny kočárky, dětská odrážedla a že sem občas chodí i starší děti samy. Muž na mě začal něco mumlat, že jen přespal, že nic neukradl a že hned půjde. Já jsem ale byla v takovém šoku, že jsem ze sebe dostala jen to, že tady být nemůže, a rychle jsem dveře zavřela. Vyšla jsem o patro výš, cítila jsem, jak mi silně buší srdce a jak se mi klepou kolena. Volala jsem manželovi, protože jsem nevěděla, co mám dělat. Řekl mi, ať tam rozhodně sama nechodím a zkusím někoho ze sousedů. V tu chvíli mi došlo, že z plánovaného rychlého nákupu nic nebude a že to prostě odložím, dokud se situace kolem kočárkárny nějak nevyřeší. Zazvonila jsem na sousedku z vedlejšího bytu, starší paní, o které vím, že toho v domě hodně řeší a zná domovníka.
Sousedce jsem stručně popsala, co se stalo, a viděla jsem, že ji to taky vyděsilo, zvlášť když zmínila svá vnoučata, která tu často běhají po chodbách. Společně jsme šly za domovníkem, zaklepaly mu na dveře a vysvětlily situaci. Poslouchal nás, vzal si svazek klíčů a řekl, že se tam půjde hned podívat, ale že máme raději zůstat o patro výš. Ulevilo se mi, že tam nemusím znovu sama, ale zároveň jsem měla potřebu vědět, co se tam dole děje. Stály jsme se sousedkou na schodech a slyšely, jak odemyká kočárkárnu a mluví na toho muže klidným, ale rozhodným hlasem. Říkal mu, že tohle je soukromý prostor a že tam spát nesmí, i kdyby venku silně pršelo. Muž mu vysvětloval, že prý nic nebere a že tam byl jen přes noc. Domovník mu ale řekl, že zavolá městskou policii, aby to s ním vyřešila a případně mu poradila, kam může jít přespat. V tu chvíli mi došlo, že se to nebude jen tak přehlížet. Cítila jsem úlevu, ale zároveň mi bylo zvláštně trapně z toho, že někdo musí žít tak, že hledá úkryt ve sklepě cizího domu.
Sousedé, domovník a muž bez domova
Za chvíli přijela městská policie. Já jsem mezitím vzala dítě zpátky domů a dívala jsem se z okna do dvora směrem ke vchodu. Viděla jsem, jak policisté vcházejí do baráku a po chvíli zase vycházejí s tím mužem. Nevyváděli ho, jen s ním šli, něco si zapisovali a mluvili s ním docela klidně. Později mi domovník říkal, že se na chodbě začali scházet další sousedé, kteří od něj slyšeli, co se stalo. Každý to komentoval po svém – někdo se bál o kola a kočárky, jiný říkal, že je to chudák a že se to může stát komukoli. Já jsem byla spíš zticha, pořád se mi před očima vybavoval ten první moment, kdy jsem otevřela dveře a nečekaně tam někoho našla.
Odpoledne jsme se s domovníkem a ještě jedním sousedem dohodli, že se půjdeme na kočárkárnu podívat, jestli něco nechybí a jestli tam nezůstaly nějaké jeho věci. Prostor jsme vyvětrali, trochu uklidili a zkontrolovali, že jsou tam všechny kočárky a kola na svém místě. Domluvili jsme se, že se zamykání bude víc hlídat a že se nechá vyměnit zámek. Na další domovní schůzi se pak odsouhlasilo i světlo na čidlo a cedule, že do prostoru mají přístup pouze obyvatelé domu. Nic nám nezmizelo, což byla úleva, ale stejně jsem se ještě dlouho potom, kdykoli jsem šla pro kočárek, automaticky rozhlížela a poslouchala, jestli je uvnitř ticho. Ten prostor pro mě přestal být tak samozřejmý, jako býval.
Bezpečí domova už nevnímám stejně
Večer, když malý usnul a v bytě bylo ticho, jsem si celý den v duchu přehrávala. Přemýšlela jsem o tom muži – jak to s ním dopadlo, jestli šel na noclehárnu, nebo zase někam do sklepa v jiném domě. Uvědomovala jsem si, že jsem měla oprávněný strach, hlavně kvůli dítěti a věcem, které v kočárkárně necháváme. Zároveň jsem ale měla výčitky svědomí, že jsem ho v tu chvíli vnímala hlavně jako hrozbu, ne jako člověka v nouzi. Doma jsem se najednou necítila tak bezpečně jako dřív, i když jsme to vyřešili docela klidně a podle pravidel. Od té doby si víc všímám, kdo se v domě pohybuje, zamykám za sebou a kočárkárnu beru úplně jinak než dřív. Už to pro mě není jen společný prostor v suterénu, ale místo, kde jsem si uvědomila, jak rychle se může změnit to, co považuju za samozřejmé.
