Článek
Vyrážela jsem z bytu s balíčkem v ruce a v hlavě měla jen jednoduchý plán: poslat ho kamarádce, aby jí dárek došel aspoň den před narozeninami, a po cestě zpátky stihnout online schůzku. V telefonu mi naskakovaly zprávy z práce, tak jsem mezi nimi přepínala už ve výtahu a spíš řešila, co na mě zase kdo hodil. Na poštu jsem šla na tu nejbližší, čistě z praktičnosti. Nechtěla jsem to odkládat, protože sama vím, jaké to je, když dárky chodí pozdě. Všechno působilo úplně obyčejně, byl to prostě den, kdy jsem si chtěla splnit pár povinností.
Fronta na poště a nečekaný návrat minulosti
Před vchodem byla menší fronta, lidi stáli až ke dveřím. Na chvíli mě napadlo, že zkusím jinou pobočku, ale pak jsem si řekla, že už tady jsem, tak to prostě vystojím. Postupně jsme se sunuli dovnitř, v hlavě mi jelo, jak dlouho ještě můžu stát, abych to stihla domů. U automatu jsem si vzala lístek a automaticky koukla na číslo, jako by mi to mělo nějak pomoct s časem. Pak jsem se rozhlédla po lidech, jen tak, abych se zabavila. A v tu chvíli jsem zahlédla jeho profil u přepážky a cítila, jak mi na vteřinu ztuhlo tělo.
Když se natočil víc bokem, nemusela jsem dlouho přemýšlet. Byl to Petr. Člověk, se kterým jsem kdysi chodila a pak jsem náš kontakt ukončila tak důrazně, jak jsem to v té době dokázala. Srdce mi okamžitě začalo bít rychleji, úplně jinak než při stresu z práce. První impuls byl otočit se na patě a jít pryč. Dokonce jsem udělala takový napůl krok směrem ke dveřím. Pak mi ale došlo, že bych zase dělala přesně to, co dřív – přizpůsobovala se jemu, i když už spolu dávno nejsme. Zůstala jsem stát, trochu se schovala za paní přede mnou a vytáhla mobil, jako že v něm něco důležitého čtu.
Tělo si pamatuje víc než hlava
Najednou se mi začaly vybavovat krátké vzpomínky z doby, kdy jsme spolu byli. Jak se kvůli malichernostem naštval a nemluvil se mnou celý víkend. Jak si bez ostychu bral můj telefon „jen se podívat, kolik je hodin“ a proklikával se mi zprávami. Jak jsem ho pak po rozchodu všude zablokovala a věděla, že už nic vysvětlovat nechci. Uvědomila jsem si, že i po třech letech moje tělo pořád reaguje stejně – strach, stažený žaludek, napětí v ramenou. Zároveň jsem si všimla, že tentokrát nebrečím, nemám pocit, že se mi podlamují nohy. Jen jsem byla ve střehu. Začala jsem se vědomě soustředit na dech, nádech, výdech, pomalu, abych se trochu uklidnila.
Mezitím u přepážky skončil a otočil se. Na chvíli jsme se na sebe podívali. Poznal mě, to bylo jasné. Viděla jsem, jak mu lehce cuknou koutky, jako by zvažoval, jestli něco říct, nebo se jen usmát a přejít to. Instinktivně jsem sklopila oči zpátky k mobilu, ale nohama jsem zůstala na místě. Neutekla jsem, nevyběhla ven, nedělala jsem, že tam nejsem. On nakonec prošel kolem mě, zastavil se na krátkou chvíli a tiše řekl: „Ahoj.“ Bez výčitky, bez snahy navazovat rozhovor. Prostě jen jedno slovo. A pak byl pryč, prošel kolem fronty a zmizel za dveřmi.
Když zjistíte, že jste dál než dřív
Ještě pár vteřin jsem tam stála bez hnutí. V hlavě mi běželo, jestli jsem měla alespoň kývnout, říct taky „ahoj“ nebo se pousmát. Zároveň jsem ale cítila, že mi to vlastně nechybí. Neměla jsem potřebu být milá jen proto, abych nezpůsobila trapnou situaci. Hranice, které jsem si po rozchodu nastavila, jsem tím nijak neporušila. Nenechala jsem se vtáhnout do nějakého rozhovoru typu „jak se máš“ a „proč ses mi vlastně přestala ozývat“. Když jsem konečně došla k přepážce, ruce se mi sice ještě trochu třásly, ale už jsem dokázala normálně mluvit s paní za okýnkem, řešit adresu, dobírku a další úplně běžné věci.
Cestou z pošty jsem šla pomaleji, než jsem původně plánovala. V hlavě jsem si přehrávala celou tu scénu, ale ne tím sebezničujícím způsobem, kdy člověk hledá, co udělal špatně. Spíš jsem si uvědomila, že to, že jsem ho tehdy ze života úplně odstranila, pořád platí, ale už to neurčuje, jak se cítím. Jsem schopná ho potkat, nehroutit se a dál si žít svůj den. Balíček jsem nakonec stihla poslat, schůzku v práci taky. A někde mezi poštou a domovem mi došlo, že i takové náhodné setkání v obyčejný den může ukázat, jak moc se člověk za pár let změní, i když má pocit, že jen chodí do práce a na poštu.
