Článek
Po práci jdu rovnou na poštu. V mobilu mi od rána svítí SMS, že mám k vyzvednutí balík, a já si celý den říkám, že to bude taková malá odměna za tenhle vyčerpávající týden. Jsem unavená, mám za sebou další den, kdy jsem ani nestihla oběd v klidu, a místo domů mířím do další fronty lidí. Na naší domovské pobočce je klasický odpolední nával, známá situace. Zařadím se dozadu, automaticky vytáhnu mobil a začnu bezmyšlenkovitě projíždět sociální sítě, jen abych nemusela moc přemýšlet.
Fronta, mobil a malá úniková odměna
Jak se fronta pomalu posouvá, mobil mě přestává bavit a v hlavě si přehrávám, co jsem si to vlastně objednala. Dojde mi, že to není nic důležitého. Žádná nutnost, žádná věc, bez které bych se neobešla. Jen další „radůstka“, na kterou jsem klikla pozdě večer po práci, když jsem byla unavená a nechtělo se mi nic řešit. Trochu se za to sama před sebou stydím. Vím, že to není potřeba, že tyhle nákupy jsou spíš reflex než vědomé rozhodnutí. Zároveň mě ale těší představa, že si doma sednu na gauč a v tichu ten balík rozbalím. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím, že skoro všichni ve frontě drží v ruce mobil s kódem. Stejné SMS, stejné čárové kódy, stejné čekání. Připadám si najednou hrozně předvídatelně.
Když na mě přijde řada, přistoupím k okénku, podám mobil tak, aby na displeji byl kód, a zamumlám něco ve smyslu, že si jdu pro balík. Pošťačka, starší paní, kterou tu vídám docela často, si mobil vezme a úplně automaticky začne ťukat do počítače. Je na ní vidět únava, ale spíš taková, se kterou už se člověk smířil, ne něco, co by zažívala poprvé. Zpoza okýnka slyším, jak někde vzadu padají další krabice na zem, jak někdo volá nějaká jména a čísla. Pošťačka se podívá do monitoru, pak na mě a zeptá se, jestli jsem zase nebyla doma. Přiznám se, že ne, že jsem byla v práci do večera, a trochu se u toho hloupě usměju, jako by to byla moje omluva.
Pošťačka, která mi nastavila nečekané zrcadlo
V tu chvíli zvedne oči od monitoru a podívá se na mě jinak než předtím. Ne jen tak služebně přes brýle, ale opravdu. Povzdechne si a napůl pro sebe, napůl pro mě řekne něco ve smyslu: „Dneska sem lidi nechoděj ani tak pro balík, ale spíš pro pocit, že maj aspoň něco trochu pod kontrolou.“ Ta věta mi v hlavě zůstane. Na chvíli se ve mně všechno ztiší. Přesně tak se totiž poslední měsíce cítím – že všechno kolem je rozjeté, že pořád jen doháním resty, povinnosti, zprávy, požadavky ostatních. A že tyhle krabice z e‑shopů mi na pár minut dávají pocit, že si o něčem rozhodnu jen já. Stojím u přepážky, držím se okraje pultu a nenapadá mě nic rozumného, co na to říct. Přijdu si, jako by mě někdo načapal při něčem hodně soukromém, přestože jsem jen další zákaznice ve frontě.
Z rozpaků se nervózně zasměju a něco plácnu ve stylu: „No, aspoň něco máme pod kontrolou, že jo.“ Pošťačka se na mě krátce pousměje, takovým chápavým úsměvem, a podává mi krabici. Popřeje mi, ať mi to aspoň udělá radost. Vezmu balík do ruky a najednou je těžší, než bych čekala, i když vím, že uvnitř je jen drobnost. Cítím zvláštní směs trapnosti, úlevy a smutku. Trapnost z toho, že mě úplně cizí člověk během pár vteřin prohlédl. Úlevu z toho, že to vůbec někdo nahlas pojmenoval. A smutek, protože si uvědomuju, kolik takových malých „kontrol“ jsem si za poslední rok koupila.
Kolik drobných náplastí za jeden vyčerpaný rok
Venku se mi nechce hned jít domů. Místo toho si sednu na lavičku před poštou, balík si položím na klín a jen tak na něj koukám. Kolem mě se střídají lidi, někteří spěchají, jiní si balíčky trhají z ruky hned ve dveřích. Přemýšlím, kolikrát jsem to za poslední rok udělala stejně. Kolikrát jsem si něco objednala jen proto, abych se měla na co těšit, abych si večer mohla říct, že den nebyl jen o práci a povinnostech. Když to takhle vidím, dojde mi, že si tím spíš zakrývám únavu a pocit, že nic nestíhám. Že ty věci samotné mi vlastně až takovou radost nedělají, ale ten okamžik očekávání a rozbalování ano. A že to trvá pár minut.
Domů jdu pomaleji než obvykle, balík nesu v ruce a cestou si v duchu skládám malý plán. Říkám si, že si na nějaký čas dám stopku na podobné objednávky. Ne proto, že by byl internetový nákup sám o sobě špatně, ale proto, že nechci, aby to byla jediná věc, na kterou se během dne těším. Zkusím tu „malou odměnu za přežitý den“ hledat i jinde než v kartonové krabici z pošty. Třeba v tom, že půjdu dřív spát, že se s někým uvidím jen tak, bez důvodu, nebo že si po práci sednu s knížkou, kterou už mám doma. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to odhodlání vydrží, ale aspoň mám pocit, že jsem si poprvé přiznala, o co mi u těch balíků vlastně jde.
