Článek
Dopoledne jsem si vzala volno z práce, protože jsem musela osobně zaplatit dětem kroužky v domě dětí. U snídaně jsme s partnerem probírali, kolik to zase sebere z rozpočtu, a počítali jsme položku po položce – tohle půjde z výplaty, tohle z rezervy. On pak spěchal do práce, tak jsme se domluvili, že to dopoledne oběhnu sama. Cestou v tramvaji jsem v hlavě pořád přepočítávala částky a trochu si pro sebe bručela, jak se všechno zdražilo. V mobilu jsem rychle kontrolovala rozvrh, aby se kroužky nekryly. V hlavě jsem měla jediný plán: vyřídit, zaplatit, vrátit se domů a zase sednout k počítači. Nic víc.
Z obyčejné fronty se stává rozhovor
V čekárně domu dětí už sedělo pár rodičů, většinou mámy s dětmi, které pobíhaly kolem a občas někdo začal nahlas protestovat, že nechce na flétnu nebo na keramiku. U okénka seděla mladší slečna, ale než na mě přišla řada, vystřídal ji chlap kolem čtyřicítky v tričku s logem domu dětí. Představil se jako nový vedoucí. Všimla jsem si, že je docela sympatický, ale spíš jsem to jen zaregistrovala a víc neřešila. Když na mě kývl, ať jdu k okénku, automaticky jsem vytáhla peněženku a přihlášky, v hlavě seznam: potvrzení od doktora, platba, podpisy, hotovo.
Začali jsme řešit čistě praktické věci. Termíny, ceny, jestli se to dá nějak zkombinovat, aby děti nemusely dvakrát denně přes celé město. Překvapilo mě, jak byl vstřícný. Snažil se mi navrhnout různé varianty, upravoval rozvrhy kroužků, aby to navazovalo, vysvětloval, kdy bývá nejmenší nápor. Mezi řečí se mě párkrát zeptal, jak to zvládám s prací a dvěma dětmi a jestli mám nějaký čas pro sebe. Brala jsem to jako běžnou konverzaci, spíš takové zdvořilé otázky, na které člověk odpovídá automaticky. Tak jsem odpovídala celkem otevřeně, že to jde, ale že mám často pocit, že jen přebíhám mezi prací, školou a nákupy.
Pozvání ke stolku, kde jde o víc
Když jsme měli papíry hotové, všimla jsem si, že fronta v čekárně se dost zkrátila. Zůstaly tam jen dvě mámy, které seděly nad formuláři a nijak zvlášť nespěchaly. Čekala jsem, že hned zavolá dalšího člověka, ale místo toho se na mě podíval a zeptal se, jestli si nechci ještě sednout ke stolku stranou a v klidu si to projít, jestli mi to všechno sedí. Řekl něco ve smyslu, ať nespěchám, že na mě počká, kdyby bylo potřeba ještě něco upravit. Nabídku jsem přijala, protože jsem stejně měla chvilku rezervu a chtěla mít jistotu, že jsem někde něco nepřehlédla. Sedli jsme si ke stolu naproti sobě, on si vzal poznámkový blok, že to případně přepíše. Atmosféra se tím změnila, bylo to najednou osobnější, ale pořád se to dalo vysvětlit tím, že je prostě pečlivý.
Když jsem si zapisovala časy do diáře, zeptal se mě, kolik mi je. Řekla jsem mu to a on s úsměvem poznamenal, že bych klidně mohla být za starší sestru, ne za mámu dvou školáků. Trochu jsem se zasmála, protože taková poznámka člověka potěší, i když ví, že to může být jen společenská fráze. Ze zvyku jsem mu na oplátku řekla, že taky nevypadá jako typický „pán od kroužků“, spíš jako někdo z úplně jiného oboru. Jemu to očividně zvedlo náladu. Začal mluvit víc o sobě – že je rozvedený, děti má jen ob víkend, že se snaží mít práci, která ho baví, ale občas mu je doma prázdno. Mezitím utrousil, že se mu líbí ženy, na kterých je vidět, že toho hodně zvládnou samy. V tu chvíli mi došlo, že už to není úplně standardní rozhovor v kanceláři domu dětí. Ale byla jsem zvědavá, jestli to nechá být, nebo to někam posune.
Nabídka na večer, kterou jsem nečekala
Když viděl, že ho neodrazuju a nebalím si nervózně věci, nadechl se a docela přímo řekl, že ví, že je to možná hloupé, ale jestli bych s ním někdy nezašla jen tak na večer. Dodal, že to myslí bez velkých očekávání, spíš „si od všeho odpočinout“. Pak se trochu naklonil přes stůl a polohlasem upřesnil, že nemyslí vážný vztah, ale jednorázový večer, kdy si dáme drink, nebudeme řešit děti ani práci – a co bude pak, uvidí se. Na chvíli jsem úplně oněměla. V hlavě se mi rozjela směs myšlenek: že mám doma partnera, že tohle je úplně mimo moje běžné hranice, že by mě nikdy nenapadlo ho podvádět. K tomu se přidalo i to, že sedíme v instituci, kam vodím děti, a že mi to celé přijde dost nepatřičné.
Nakonec jsem mu poděkovala za nabídku a řekla, že to mám v životě nastavené jinak. Snažila jsem se být slušná, ale zároveň jasná. On jen pokrčil rameny, usmál se a řekl, že to respektuje a že to zkusil, protože mu přišlo, že bychom si mohli rozumět. Vzala jsem si papíry, strčila je do kabelky a rozloučila se. Cestou domů jsem měla v sobě zvláštní směs pocitů. Na jednu stranu jsem byla rozpačitá a trochu naštvaná, že si někdo dovolí takovou nabídku v situaci, kdy jsem tam jako máma, ne jako žena, která si jde hledat známost. Na druhou stranu jsem cítila i něco, co se mi nechtělo úplně přiznat – bylo pro mě nové, že o mě někdo takhle stojí, že mě někdo vidí jinak než jako mámu, která něco zařizuje. A s tímhle vědomím jsem nakonec dorazila domů, postavila vodu na kafe a šla zase zpátky do svého běžného dne.
