Článek
Když jsem ve schránce našla bílou obálku s logem městské části, hned mi došlo, o co jde. Týden předtím jsem narychlo zaparkovala v modré zóně bez placení, protože jsem spěchala k doktorovi. Řekla jsem si, že tam nechám auto jen na chvíli a snad si toho nikdo nevšimne. V obálce byla výzva k zaplacení částky 1500 korun. Viděla jsem to číslo a udělalo se mi úzko. Nejdřív naštvání na sebe, protože jsem to riskla úplně zbytečně. K tomu se přidal strach, abych něco neprošvihla a nevznikl z toho ještě větší problém. Obálku jsem položila na stůl mezi ostatní papíry a několik dní kolem ní chodila, jako by se to tím nějak vyřešilo samo.
Strach z platby online a cesta na úřad
Jenže termín splatnosti se blížil a obálka na stole mi připomínala, že to prostě musím nějak vyřešit. Internetové bankovnictví používám normálně, ale tady mě najednou napadaly všechny možné scénáře, jak zadám špatně variabilní symbol nebo částku a systém to nespáruje. Představovala jsem si, jak mi za pár měsíců přijde „poslední výzva před exekucí“ jen proto, že jsem někde udělala chybu. Nakonec jsem si řekla, že to radši zaplatím osobně. Budu mít razítko, že je to vyřízené, a nebudu se v noci budit s pocitem, že jsem něco zkazila. Rozhodla jsem se, že zajdu přímo na úřad městské části a vyřeším to na místě.
V práci jsem poprosila šéfovou o dvě hodiny volna s tím, že potřebuju na úřad kvůli pokutě. Měla pochopení, jen se uchechtla, že modré zóny už taky „pocítila“. Do kabelky jsem si dala hotovost, občanku a celou tu obálku i s poučením, abych náhodou nic nezapomněla. Cestou tramvají jsem si v hlavě přehrávala, jak u okénka všechno vysvětlím. Chtěla jsem znít slušně a co nejvíc „spolupracující“, aby na mě nikdo nebyl nepříjemný. Když jsem dorazila k budově úřadu, u dveří už stála menší fronta na pořadová čísla. Lidi přede mnou měli všichni podobně unavené a otrávené výrazy, někteří svírali šanon, jiní jen jednu pomačkanou obálku jako já. Vzala jsem si číslo a posadila se na volnou židli v koutě.
Čekání v tiché hale a první setkání
Seděla jsem tam a koukala na displej s čísly. V místnosti bylo ticho, občas někdo zakašlal nebo šustily papíry. Pozorovala jsem, jak se u jednotlivých přepážek střídají lidi. Většina k okénku přišla jistým krokem, ale během pár vteřin začali hledat v deskách, omlouvat se, že něco nemají, nebo zmateně koukat na papíry, které na ně úředník vysypal. Hlavou se mi běžely různé obavy: jestli už není pozdě, jestli se k té částce nepřičetly nějaké úroky, jestli jsem neměla pokutu radši nafotit do mobilu, kdyby se papír ztratil. Říkala jsem si, že jsem možná měla zavolat na infolinku, jenže představa, že někam volám a půl hodiny čekám na lince, mě děsila stejně jako tohle čekání. Když na displeji naskočilo moje číslo, vydala jsem se k příslušné přepážce.
U ní seděla žena kolem padesátky, brýle na šňůrce, výraz trochu unavený, ale ne vysloveně nepříjemný. Pozdravila jsem a podala jí obálku se slovy, že bych chtěla zaplatit pokutu za parkování. Cítila jsem, jak se mi hlas malinko třese, a snažila se na sobě nedat nic znát. Ona si výzvu vytáhla, rychle ji očima přelétla a začala něco psát do počítače. Zeptala se mě na SPZ auta a datum, kdy jsem tam stála. Chvíli jsem lovila v paměti, protože ten týden byl celý dost hektický, ale nakonec jsem to dala dohromady. Snažila jsem se působit klidně, i když jsem v duchu čekala nějakou poznámku o tom, že „modré zóny jsou značené dost jasně“ a že „pravidla platí pro všechny“.
Nečekaný obrat: z pokuty nic nebude
Úřednice chvíli klikala, znovu se podívala na monitor a pak na mě. Zavrtěla hlavou a položila papír zpátky na pult. V tu chvíli jsem se lekla, že je problém. Napadlo mě, že jsem něco prošvihla a teď budu platit víc, nebo že budu muset podávat nějaké vyjádření, proč jsem nezaplatila hned. Než jsem stihla něco říct, ona klidným hlasem poznamenala, že tyhle pokuty z prvního týdne po zavedení nových zón se vůbec nemají vybírat. Vysvětlila, že město tehdy všude komunikovalo, že bude určité období tolerance na rozjezd, protože se systém měnil a spousta lidí byla zmatená. Podle ní se výzvy rozeslaly automaticky, ale na přepážkách je mají rušit a nechat být. „Tohle po vás nikdo chtít nebude,“ řekla naprosto samozřejmě.
Zůstala jsem na ni chvíli koukat a ujistila se, jestli opravdu nic platit nemám. Zeptala jsem se dvakrát, jestli mi za pár měsíců nepřijde další dopis, tentokrát už s navýšením. Ona otočila papír směrem ke mně, napsala na něj poznámku, dala tam velké razítko a vysvětlila, že tím je věc uzavřená. Doporučila mi, ať si tu výzvu s poznámkou a razítkem schovám, kdyby se kdykoli něco objevilo v systému. Pak mi to všechno podala zpátky. Celé to trvalo možná tři minuty. Poděkovala jsem, asi trochu přehnaně, protože jsem pořád měla v sobě ten nervózní pocit z předchozích dní.
Když jsem vyšla z úřadu ven a uvědomila jsem si, že jsem neutratila ani korunu, ulevilo se mi. Čekala jsem nepříjemnosti, výčitky a komplikace, a místo toho to bylo jednoduché a ještě v můj prospěch. Zároveň jsem se cítila trochu trapně kvůli tomu, jak jsem se tím doma užírala a v hlavě si představovala ty nejhorší možné varianty. Cestou na tramvaj jsem přemýšlela nad tím, jak silně mám spojenou představu, že úřad znamená problém a úředník automaticky hledá, jak člověku něco zkomplikovat. Tenhle zážitek mi ukázal, že to tak být nemusí. Pořád si myslím, že spousta věcí by šla dělat míň složitě, ale zároveň jsem si uvědomila, že někdy stačí prostě přijít, zeptat se a nechat si to vysvětlit, místo abych doma několik dní seděla nad obálkou a bála se ji vůbec otevřít.
