Článek
V podvečer přijedu z práce do vnitrobloku a hned vidím, že na mém místě stojí auto. Číslo na zemi je sotva čitelné, takže ani nevím, jestli ten člověk vůbec tuší, že je to místo trvale vyhrazené. Přemítám, čí to může být, ale nemám chuť to řešit hned. Mám plné ruce nákupu a po celém dni jsem unavený. Nechce se mi běhat po domech, zvonit a hned se s někým dohadovat. Otočím se a zaparkuju na ulici o kus dál, kde zrovna bylo volno. Jsem naštvaný. Ne poprvé, a možná právě proto mě to štve víc, než by mělo. To místo si platím a je to pro mě jistota, která poslední dobou nefunguje.
Průšvih s čísly: raději vzkaz než hádka
Ráno se rozhodnu zjistit, čí auto to je. Zazvoním na pár bytů, ale nikdo neotvírá. U schránek potkám sousedku a ta mi řekne, že se vedle nás nedávno nastěhovali noví sousedé a že ohledně parkování prý byl nějaký zmatek. Možná jen nevědí, jak to tady chodí. Přikývnu a řeknu si, že to vydržím do večera, třeba to odjedou. Večer ale zase stojí na mém místě auto. Netuším, jestli je stejné. Nepřipadá mi povědomé. Stojím tam, koukám na vybledlé číslo a dochází mi, že takhle to nechci řešit každý den. Obcházet byty, vysvětlovat a doufat, že si to dotyčný zapamatuje. Tohle není dlouhodobé řešení. A když se rozhlédnu, vidím, že vybledlá jsou čísla skoro všude, nejen to moje.
Večer to probírám s partnerkou. Řeknu jí všechno od začátku a dodám, že se mi nechce dělat výslech ve vchodu ani psát výhrůžné cedule. Navrhne, ať dám slušný vzkaz na domovní nástěnku. Ne jako obvinění jednoho člověka, ale jako prosbu pro všechny. Dává smysl i to, že navrhne řešení: přemalovat čísla, ať je jasné, co je čí. Sednu si k tomu. Sepíšu krátký text, že místa jsou přidělená a placená, že čísla skoro nejsou vidět a že by pomohlo je opravit. Přidám svoje jméno, byt a telefon, ať se mi může kdokoli ozvat. Text párkrát přepíšu, aby to nevyznělo ani příliš měkce, ani příliš přísně. Cítím, že chci vyřešit problém, ne se vyvztekat.
Nástěnka spustila lavinu a otevřela dveře
Druhý den ráno ten vzkaz připnu na nástěnku u schránek. Jdu do práce a říkám si, že uvidím. Během dne mi začnou chodit zprávy. Někdo poslal fotku mého papíru do domovního chatu a najednou se ozývají lidi, které znám jen od vidění. Reakce jsou přátelské. Pár sousedů rovnou nabízí, že vezmou štětce a o víkendu se toho chopíme. Předseda výboru společenství vlastníků píše, že přemalování je v pořádku a že barvu můžeme vzít ze sklepa, případně proplatí účtenku. Když se zastavím odpoledne u nástěnky, vidím, že někdo, podle rukopisu starší pán z přízemí, na můj papír připsal: „Konečně to někdo řekl.“ Úleva. Najednou to není „můj problém“, ale něco, co sdílíme.
O polední pauze mi volá neznámé číslo. Představí se nový soused z vedlejšího bytu. Řekne, že vzkaz viděl, omluví se a vysvětlí, že se nedávno stěhovali a informace o přidělených místech se k nim prostě nedostala. Nabídne, že auto hned přeparkuje a že přispěje na barvu. Slyším, že to nebere osobně, spíš si oddechl, že to jde vyřešit bez konfliktu. Poděkuju mu a domluvíme se, že v sobotu vezmeme štětce a čísla projdeme. Vyměníme si čísla, a ještě si napíšeme zprávu s časem. Mám z toho dobrý pocit. Je to jednoduché a přitom všechno, co jsem potřeboval.
V sobotu se nás ve dvoře sejde pár. Někdo přinese barvu ze sklepa, jiný malý váleček, sousedka odnaproti má štětce. Máme souhlas výboru, takže se do toho pustíme bez pocitu, že něco obcházíme. Nejprve očistíme asfalt, pak přemalujeme čísla. Když barva zasychá, nalepíme na pár míst provizorní samolepky s čísly bytů, ať je jasno hned. Výbor slíbí objednat trvalé tabulky, které budou vidět i ze sedadla řidiče. U toho se bavíme o tom, že když si někdo nebude jistý, raději zavolá, než aby to riskoval. Atmosféra je klidná a příjemná. Se sousedem z vedlejšího si podáme ruku. Já mám konečně klid na parkování a taky lepší pocit z toho, že se tady umíme domluvit.
