Článek
Bydlíme s partnerkou v menším bytovém domě na okraji města, k bytu máme garáž přímo dole v domě. Já z ní denně vyjíždím do práce, často hodně brzy ráno kvůli směnám. Po pár měsících se do bytu o patro níž nastěhoval nový soused. Zpočátku jsem ho skoro neregistroval, jen jsme se občas pozdravili na chodbě. Jednoho dne jsem ale šel ráno do práce, přišel ke garáži a před vraty stálo jeho auto. Přesně tam, odkud potřebuju vyjet. Zazvonil jsem na něj, on po chvíli otevřel, bez pozdravu vyšel ven a otráveně řekl, že tam „jen na chvíli odskočil“. Popojel, nijak jsem to neřešil a říkal si, že se to prostě jednou stalo a hotovo.
Když sousedovo pohodlí začne řídit váš den
Jenže se to začalo opakovat. Nejdřív jednou za čas, zhruba jednou týdně. Pak jsem si všiml, že jakmile přijede později večer a nechce hledat místo, prostě si stoupne před moji garáž. Několikrát jsem ho slušně poprosil, vysvětlil mu, že jezdím na směny a že někdy potřebuju vyjet opravdu brzo nebo jet pro malého do školky, když ho zrovna vyzvedávám já. Vždycky to shodil větou, že „se přece vždycky nějak domluvíme“ a že to není žádná tragédie. Jenže pro mě to v tu chvíli tragédie byla. Začal jsem být nervózní pokaždé, když jsem přijížděl domů. Místo klidu jsem už z auta koukal, jestli mi zase nestojí před vraty a nebudu muset zvonit a prosit.
Zlom přišel jedno ráno, kdy měl malý vysokou horečku a doktorka nám dala termín hned po otevření ordinace. Seběhl jsem do garáže, v hlavě jen to, abychom tam byli včas. A tam zase jeho auto, přes půl vjezdu. Zazvonil jsem u něj doma několikrát, nikdo to nebral. Došlo mi, že na něj nemám ani telefon, protože jsem pořád doufal, že to nějak samo přestane a nebudu muset nic řešit. Minuty utíkaly, malý doma vyčerpaný, já čím dál víc vytočený. Po chvíli marného zvonění jsem prostě zvedl telefon a zavolal městskou policii, protože už jsem fakt nevěděl, co jiného dělat. Hlídka přijela docela rychle, situaci si nafotila, zkusila mu zvonit a bouchat na dveře, až ho nakonec vzbudila. Na místě dostal blokovou pokutu. Přede mnou na ně vyjel s tím, že jsem „udavač“ a že normální člověk by zaťukal a počkal. Stál jsem tam, cítil se blbě, ale zároveň jsem věděl, že jiná možnost nebyla.
Z cedule a fotek až k veřejné konfrontaci
Po tomhle incidentu mi došlo, že tichou domluvou už to nezachráním. Řekl jsem si, že pokud se to má někam posunout, musím to začít řešit systematicky a oficiálně. Na vrata své garáže jsem připevnil výraznou ceduli se zákazem stání a konkrétním odkazem na příslušný paragraf zákona. Začal jsem si fotit každou situaci, kdy mi blokoval vjezd, vždy s datem a časem, aby to nebylo jen o dojmech. Sedl jsem si večer k počítači a sepsal oficiální stížnost na výbor našeho SVJ. Přiložil jsem fotky i kopii protokolu od městské policie. V textu jsem se snažil držet věcný tón, žádné nadávky, jen popis toho, jak často se to děje a jak mě to omezuje. Cílem pro mě bylo, aby to nebylo jen moje slovo proti jeho, ale aby bylo jasně vidět, že jde o opakovaný problém.
Na nejbližší schůzi SVJ jsem věděl, že se to bude řešit. Upřímně, vůbec se mi do toho nechtělo. Nemám rád konflikty před lidmi, natož před celým barákem. Ale když přišel bod „různé“, přihlásil jsem se o slovo, vytáhl vytištěné fotky a začal to popisovat. Snažil jsem se mluvit klidně, zmínil jsem svoje směny, situaci s nemocným dítětem, fakt, že jsem už musel volat policii. Čekal jsem spíš mlčení a že se k tomu nikdo nebude chtít moc vyjadřovat, ale k mému překvapení se ozvali další sousedi. Jeden říkal, že mu ten samý chlap občas stojí před vraty k jeho parkovacímu místu, další, že mu blokuje průjezd, když vykládá věci z auta. Jen to prý nechtěli hrotit. Najednou se z něj stal „známý problém“. Výbor nakonec odhlasoval, že se domovní řád upraví, přidají se jasnější pravidla parkování a že v případě opakování dá SVJ oficiální podnět na obecní úřad k přestupkovému řízení.
Kdy se z problému stane boj celého domu
Po schůzi za mnou soused samozřejmě přišel. Na chodbě kolem mě prošel, ušklíbl se a prohodil něco ve smyslu, že jsem z baráku udělal „tábor bonzáků“. Věděl jsem, že je naštvaný, ale už jsem za sebou měl podporu výboru i policie, takže jsem se s ním do hádky nepouštěl. Dělal jsem dál jen to, co mi sama městská policie doporučila – všechno dokumentovat a v případě potřeby volat. Jednou se situace opakovala, zase jsem zavolal hlídku a on dostal další pokutu. V domě se o tom začalo mluvit, pár sousedů mi samo od sebe řeklo, že jsou rádi, že jsem to otevřel, protože s ním už měli delší dobu problémy. Soused se pomalu dostával do izolace, lidi se s ním bavili míň, na chodbě ho často míjeli bez pozdravu. Bylo vidět, že ho to žere, několikrát jsem ho slyšel nadávat, že „na tohle se může vykašlat“.
Asi po půl roce jsem přijel jednou odpoledne domů a před domem stálo stěhovací auto. Všiml jsem si, že nakládají věci právě z jeho bytu. Na chodbě jsem potkal sousedku, která mi mezi řečí řekla, že se stěhuje, protože „tady na něj všichni pořád jen něco mají“. V tu chvíli jsem cítil hlavně úlevu. Došlo mi, že odteď už nebudu každý den řešit, jestli vůbec vyjedu z garáže. Zároveň se ve mně krátce ozvalo, jestli jsem to celé neposunul zbytečně daleko. Jestli se kvůli mně opravdu nestěhuje pryč. Když jsem si to ale v hlavě prošel, došlo mi, že jsem neudělal nic jiného než využil běžné, legální cesty. Žádné naschvály, žádné poškozování auta, jen cedule, fotky, policie, SVJ. Od té doby mám větší odvahu podobné věci řešit včas a jasně, nenechávat je zajít tak daleko. Zároveň si ale víc hlídám, abych kvůli hloupostem hned neběžel na úřady a vždycky zkusil domluvu do chvíle, kdy ještě má šanci fungovat.
