Článek
Bydlím už druhý rok v menším paneláku na okraji města. Je to obyčejný dům, nic výjimečného, ale mně vyhovuje hlavně proto, že tu můžu mít psa. Mám mladého křížence, který je venku neustále v pohybu, ale doma většinou spí, pokud se kolem nic neděje. Za zdí bydlí starší pán. Znala jsem ho jen od vidění z chodby – vždycky krátce pozdravil, někdy jen kývl hlavou a šel dál. Nikdy se nezastavil na řeč, nepůsobil vyloženě nepříjemně, spíš uzavřeně. V hlavě jsem ho měla jako typického tichého souseda, který si hledí svého a o ostatní se moc nezajímá.
Klepání, které změnilo klidný večer
Jednou večer, někdy kolem desáté, někdo důrazně zaklepal na dveře. Bylo to takové zaklepání, u kterého je hned jasné, že to není pošťák ani kamarád. Otevřela jsem a na rohožce stál ten soused. Byl viditelně rozrušený, ani mě nepozdravil a hned na mě spustil, že můj pes pořád štěká, že kvůli tomu nespí a že jestli s tím něco neudělám, půjde za správcem. Stála jsem tam v šoku a nevěděla, co říct. Myslela jsem si, že můj pes doma skoro neštěká, maximálně když někdo jde po chodbě. Zkusila jsem mu něco vysvětlovat, že se opravdu snažím, že je pes mladý, ale učím ho. On už byl ale tak naštvaný, že jsem radši ustoupila, omluvila se a zavřela dveře. Najednou jsem byla plná křivdy a nervozity. Pořád mi znělo v hlavě to „pořád vám štěká“ a já si říkala, jestli jsem tak slepá.
Ten večer jsem pak dlouho přemýšlela, jestli náhodou psa nepodceňuju a jestli opravdu tolik neštěká, když nejsem doma. Začala jsem mít strach, že budu ve vchodě ta, co dělá bordel, a že se to dostane až k majiteli bytu. Řekla jsem si, že udělám maximum. Další dny jsem chodila s pejskem na delší procházky před prací, aby se víc unavil. Začala jsem s ním víc trénovat, aby nereagoval na každý zvuk za dveřmi, učila jsem ho povel „místo“ a snažila se ho zabavit hračkami. Sama jsem se přistihla, že doma mluvím tišeji, ztlumuju televizi a hudbu, zavírám dveře opatrněji. Měla jsem pocit, že musím být skoro neslyšná, abych někoho náhodou nerušila. Zároveň mě ale pořád štvalo, že to celé vzniklo takovým výbuchem na chodbě.
Když ticho za zdí začne děsit
Když jsem byla doma, začala jsem si po té hádce víc všímat zvuků z vedlejšího bytu. Dřív to byl jen neurčitý šum. Najednou jsem v tom slyšela tiché kňučení a občasné zakašlání psa. Těžké kroky, jak soused chodí sem a tam, a jeho tiché mumlání, jako by na někoho mluvil. Došlo mi, že má taky psa. Chvíli jsem poslouchala a napadlo mě, že bude asi starý nebo nemocný, podle toho kašle a kňučení. Znovu se ve mně ozvala ta křivda: „Tak on mi tu nadává kvůli mému psovi, a přitom sám není potichu.“ Zároveň to ale bylo něco, co jsem v tom domě už brala jako samozřejmost – každý tu nějak žije, nějaký hluk dělá. V následujících dnech jsme se sousedem na chodbě jen míjeli. Když jsme na sebe narazili, podíval se stranou, já taky neměla potřebu cokoliv otevírat. Situace mezi námi zůstala nevyřešená, ale já ji nechala být.
Asi po týdnu od té hádky jsem si jedno odpoledne uvědomila, že je za zdí nezvykle úplné ticho. Žádné šoupání, žádné zakašlání, žádné zakňučení psa. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale pak jsem to odsunula, jen mi to prostě přišlo zvláštní, protože jsem si na ty zvuky v posledních dnech zvykla. Večer, už po deváté, znovu zazvonil zvonek. Okamžitě mi zatrnulo. Hned jsem si vybavila jeho naštvaný obličej z minula a v hlavě si rychle skládala věty, co mu řeknu. Že opravdu dělám maximum, že se snažím, že pes je většinu času v klidu. Byla jsem připravená na pokračování hádky a byla jsem nervózní ještě dřív, než jsem vůbec chytla za kliku.
Omluva, prázdný byt a nový začátek
Když jsem otevřela, stál tam znovu on, ale úplně jiný. Oči měl zarudlé, ruce se mu lehce třásly a tentokrát mě tiše pozdravil. Chvíli jen stál, jako by sbíral odvahu, a pak se mu zlomil hlas. Začal se mi omlouvat za to, jak na mě před pár dny vyjel, že byl zoufalý a nevyspalý. Řekl mi, že jeho pes byl už dlouho nemocný, poslední týdny skoro nespal, často kňučel bolestí a on už byl z toho na dně. Že ho rozčiloval každý cizí zvuk, a tak to odnesl můj pes a já. Ten den prý musel psa u veterináře nechat uspat a právě se vrátil domů do prázdného bytu. Říkal, že to ticho v bytě je najednou horší než všechny ty noci bez spánku. Najednou mi ho bylo upřímně líto. Všechny ty moje vnitřní nadávky na „protivného dědka“ mi najednou připadaly úplně mimo.
Normálně si cizí sousedy domů nezvu, ale v tu chvíli mi přišlo samozřejmé ho nenechat stát na chodbě. Pozvala jsem ho dál a nabídla mu čaj. Sedli jsme si ke stolu a on mezi vzlyky povídal, jak s tím psem žil roky sám po smrti manželky, jak s ním mluvil, jak bez něj teď neví, co bude dělat. Ukázala jsem mu svého psa, nechala ho, aby si ho pohladil. Bylo vidět, že mu to dělá dobře, jen cítit u ruky teplé zvíře. Povídali jsme si asi hodinu, spíš on mluvil a já poslouchala. Nakonec jsme se domluvili, že když ho bude můj pes někdy rušit, prostě mi zazvoní a řekne to v klidu. A já že mu občas přivedu psa „na návštěvu“, když budu doma. Od té doby na něj nemyslím jako na protivného souseda, ale jako na člověka, kterého už trochu znám. A zároveň si pořád hlídám, jaký hluk dělám – ne ze strachu, ale proto, že mi došlo, jak málo toho často víme o tom, co se vedle nás děje.
