Článek
Když jsme se toho odpoledne vraceli se synem z nákupu, byla jsem už docela hotová. Táhla jsem dvě těžké tašky, on se v kočárku pošťourával a začínal být protivný, protože byl unavený. Před dveřmi bytu jsem si všimla přeloženého papírku, ležel přímo na rohožce, nahoře moje křestní jméno velkými písmeny. V tu chvíli mi došlo, že to asi nebude jen reklama nebo nějaký omyl. Vzpomněla jsem si, jak si sousedka vedle jednou mezi řečí postěžovala na tenké zdi a hluk. Papírek jsem zvedla, odemkla, rychle vtlačila kočár do bytu a zavřela za sebou. Teprve když jsem zabrzdila kočárek a synovi sundala bundu, papírek jsem opatrně rozložila.
Vzkaz, který bolel víc než kritika
Vzkaz byl psaný tvrdým, strohým tónem, skoro bez pozdravu. Sousedka si stěžovala na „neustálý křik dítěte“, psala, že se „nedá spát“ a že „jestli se to nezlepší, bude to muset řešit přes úřady“. Jak jsem to četla, cítila jsem, jak mi buší srdce. Měla jsem pocit, že najednou někdo zvenčí hodnotí, jestli jsem dobrá máma, nebo ne. Nejvíc mě zasáhla věta o tom, že „dětem se nemá takhle ubližovat“. Představovala jsem si, jak mi v obýváku stojí cizí lidi a vyptávají se, co dělám svému dítěti. Do toho jsem byla po několika probdělých nocích kvůli synovým kolikám úplně vyčerpaná, takže mě ten vzkaz zasáhl víc, než bych čekala. Na konci bylo jasně napsané její jméno a byt, takže hned bylo jasné, od koho to je.
Sedla jsem si ke stolu, položila papírek před sebe a jen na něj koukala. Syn v postýlce konečně usínal a v bytě bylo nezvykle ticho. Byla jsem zároveň naštvaná a bezradná. Chvíli jsem přemýšlela, že vzkaz prostě hodím do koše a budu dělat, že se nic nestalo. Jenže mi došlo, že se stejně budeme potkávat na chodbě, a představa dlouhodobě napjaté atmosféry v domě mi nebyla příjemná. Mrzelo mě, že mi prostě nezazvonila, že místo toho zvolila papírek na rohožce. Působilo to chladně a trochu zbaběle. Po pár minutách chození sem a tam po bytě jsem si uvařila čaj, trochu se uklidnila a rozhodla se, že za ní zajdu, až manžel přijde z práce, aby někdo byl u malého.
Rozhodnutí zazvonit a podívat se do očí
Večer jsem manželovi papírek ukázala a snažila se mu popsat, jak mě to rozhodilo. Řekl něco ve smyslu, že „lidi jsou všelijací“ a že případně půjde se mnou. Já ale cítila, že to chci zvládnout sama, protože ten vzkaz byl adresovaný hlavně mně jako té, co je s dítětem doma. Zároveň jsem se bála, jak to dopadne, jestli se pohádáme, nebo jestli na mě začne křičet. Chvíli jsem postávala u našich dveří, poslouchala, jestli je u ní ticho, a pak jsem se nadechla a zaklepala. Byla jsem hodně nervózní, když jsem slyšela, jak odemyká a otevírá jen na řetízek.
Ve dveřích stála asi sedmdesátiletá paní, kterou jsem do té doby znala jen z krátkých pozdravů. Koukala na mě trochu podezíravě, skoro nic neřekla. Představila jsem se, připomněla jí byt a syna a ukázala jí papírek. V tu chvíli řetízek odjistila a pozvala mě aspoň do předsíně. Řekla jsem jí, že chápu, že ji může rušit hluk, hlavně v noci, ale že náš syn má teď období, kdy hodně trpí na bříško, a že ho rozhodně nenechávám „řvát“. Snažila jsem se mluvit klidně, i když se mi třásl hlas. K mému překvapení se jí trochu zjemnil výraz a řekla, že ona za zdí slyší jen křik a neví, co se děje, a že ji to děsí, protože je sama a špatně spí. Přiznala, že už jednou volala policii kvůli jiným sousedům, kde opravdu probíhalo násilí, a že od té doby tyhle zvuky prostě nezvládá.
Když se z výhružky stane sousedská dohoda
Postupně se rozhovor změnil, už jsme si spíš vysvětlovaly svoje pohledy. Řekla jsem jí něco víc o tom, jak ty naše noci vypadají, že někdy brečím s ním a že jsem z toho vyčerpaná. Ona na to, že to za zdí samozřejmě nevidí a slyší jen hlasité fáze. Dohodly jsme se, že kdyby jí někdy přišlo, že je toho opravdu moc, může mi klidně napsat SMS nebo zazvonit. Já zkusím, když to bude trochu možné, s ním v nejhorších chvílích jít třeba na chodbu nebo do kočárkárny, aby měl aspoň někdo z domu klid. Ona na oplátku slíbila, že už nebude hned vyhrožovat úřady v prvním vzkazu a že se mi příště ozve nejdřív přímo.
Probraly jsme i takové drobnosti. Třeba že se pokusím po desáté večer už neprát a nehýbat s nábytkem, když to půjde, protože ona v tu dobu chodí spát. Bavily jsme se i o tom, jak je pro ni těžké být sama a budit se v noci s pocitem, že se někde za zdí něco děje, a přitom nevědět co. Když jsem se loučila, vypadala trochu rozpačitě a skoro omluvně. Mimochodem prohodila, že kdybych někdy potřebovala pohlídat na půl hodinky, můžu zazvonit, že jí to aspoň trochu zkrátí večer. To bych po tom prvním vzkazu vůbec nečekala.
Když jsem za sebou zavřela její dveře, cítila jsem velkou úlevu, ale na ten papírek jsem ještě nějakou dobu myslela. Uvědomila jsem si, jak moc mě dokáže neosobní lístek na rohožce vyděsit. A jak jinak všechno působí, když toho člověka vidím, slyším jeho důvody a můžu mu svoje vysvětlit. V následujících týdnech jsme se na chodbě párkrát potkaly, prohodily něco o počasí nebo o synovi. Bylo vidět, že mezi námi už není takové napětí. Ten vzkaz mám schovaný v šuplíku. Ne z hořkosti, spíš jako připomínku, že někdy má smysl sebrat odvahu, zazvonit a mluvit, než se doma zbytečně trápit nad několika větami cizího rukopisu.
