Článek
Odpoledne sedím doma u stolu, notebook otevřený, snažím se dodělat práci. Pes leží pod židlí, po dlouhé dopolední procházce je hotový, jen občas zvedne hlavu a zase ji složí na packy. V bytě je klid, z domu se nic neozývá, prostě úplně normální den. Až do chvíle, kdy zazvoní zvonek. Leknu se víc, než bych chtěla přiznat, protože u nás skoro nikdo nechodí bez ohlášení. Jdu ke dveřím, mrknu do kukátka a tam vidím sousedku z přízemí, tu, co si občas stěžuje na hluk a psy. Otevřu a ještě ani nestihnu pozdravit, když na mě vyhrkne, že můj pes něco provedl.
Když se z obav stanou scénáře
V hlavě mi okamžitě naskočí ty nejhorší scénáře. Že někoho pokousal, skočil na dítě, něco rozbil na chodbě, zničil dveře, cokoli. Automaticky se otočím dozadu do bytu a vidím, jak pes pořád leží pod židlí a tváří se, jako by celou dobu spal a o ničem nevěděl. Sousedka má ale výraz, jako by šlo o něco opravdu vážného, a říká, že to mám jít okamžitě řešit. V tu chvíli mi dojde, že to asi bude souviset s tím, jak před chvílí proklouzl na společnou zahradu, když jsem šla s košem. Vrátil se za pár minut a já nic zvláštního neviděla, tak jsem to neřešila. Teď ale vidím, že nejspíš něco stihl. Beru klíče, zavolám na psa, ať zůstane doma, a jdu se sousedkou na chodbu. Snažím se vypadat klidně, ale uvnitř jsem napjatá.
Na chodbě se zastaví, sáhne do kapsy a vytáhne mobil. Bez vysvětlení mi ho vrazí skoro pod nos. Na displeji svítí fotka mého psa na společné zahradě, stojí přímo uprostřed jejího záhonku, v tlamě drží huňatou růžovou pantofli a kolem jsou poválení malí zahradní trpaslíci. Pes tam má stažené uši, velké oči, přesně ten pohled já nic, já muzikant, ale zároveň je úplně jasné, že tam nemá co dělat. Sousedka mi tu fotku nastaví ještě blíž a říká něco jako: Takhle teda ne. Na tohle si posvítím. Zní to hrozně vážně, skoro výhružně.
Záchvat smíchu v nejhorší chvíli
V tu chvíli se mi ale úplně změní nálada. Dojde mi, že nikomu neublížil, že nešlo o žádnou rvačku nebo zranění, ale o pantofli a pár trpaslíků. Ta fotka je navíc tak absurdní, že mi začne cukat koutek. Snažím se to udržet, opravdu se snažím, ale jak si představím, jak jí tam pobíhá po zahradě s růžovou pantoflí v tlamě, úplně to ve mně povolí. Vyprsknu smíchy přímo před ní. Není to decentní uchechtnutí, ale regulérní záchvat, musím se opřít o zeď a mám slzy v očích. Sousedka okamžitě ztuhne, zvedne obočí a uraženě se zeptá: A co je na tom jako k smíchu?
V tu chvíli mi docvakne, jak to asi vypadá z jejího pohledu. Ona se zlobí, má pocit, že jí někdo ničí zahrádku, a já se jí směju do obličeje. Smích ve mně ještě trochu doznívá, ale rychle se snažím dát dohromady větu. Říkám jí, že jsem se strašně lekla, že se stalo něco vážného, a že když jsem viděla tu fotku, prostě se mi ulevilo a ten výraz psa je šíleně komický. Dodám, že chápu, že jí to vtipné nepřipadá, a omluvím se jí za smích i za psa. Nabídnu, že s ní půjdu hned na zahradu, že jí to tam uklidím, trpaslíky narovnám a pantofli vyperu nebo koupím novou, jak bude chtít. Chvíli brblá, opakuje, že pes má být na vodítku a že tohle se prostě nedělá, ale postupně trochu změkne a kývne, že se na to půjdeme podívat spolu.
Uklízení škod a první obleva
Na zahradě u jejího záhonku vidíme rozházenou hlínu a pár trpaslíků převrácených na bok, jedna figurka je víc zapíchnutá v hlíně, ale jinak žádná velká škoda. Pantofle leží kousek vedle, ušmudlaná od hlíny a se stopami zubů, ale drží pohromadě. Sousedka kolem toho chodí, něco si pro sebe mumlá, a já se bez řečí pouštím do uklízení. Rovnáme trpaslíky, já rukama urovnávám hlínu, snažím se, aby to vypadalo co nejvíc jako předtím. Přitom jí znovu říkám, že si na psa dám větší pozor, že ho už bez dozoru na společnou část nepustím a že mě mrzí, že jí tohle udělal. Je pořád přísná, občas si odfrkne, ale už to není tak vyhrocené jako ve chvíli, kdy stála u mých dveří.
Když máme hotovo a stojíme u toho záhonu trochu zadýchané, najednou od domovních dveří slyším známé cvaknutí. Otočím se a na začátku chodby vidím svého psa. Nechala jsem bytové dveře pootevřené, takže se prostě zvedl zpod židle a šel se podívat, kam jsem zmizela. Dojde až ke vchodu na zahradu, sedne si, nakloní hlavu na stranu a jen nás pozoruje. Má ten svůj nevinný výraz, jako by nechápal, proč tam něco rovnáme. Sousedka se na něj podívá, chvíli mlčí a pak polohlasem řekne: No… aspoň je roztomilej, když už dělá takovej binec. Neusměje se vyloženě, ale v hlase už není takové napětí.
Jak z trapasu vznikne lepší vztah
Cestou zpátky do bytu přemýšlím, jak rychle se to celé zvrtlo – od strachu, že se stal nějaký průšvih, přes nekontrolovatelný smích až po dost nepříjemné ticho a omluvy na zahradě. Mám pocit, že ten trapas možná trochu zlepšil vztah mezi námi dvěma, i když si to asi nikdy navzájem neřekneme. Doma si pes bezstarostně vleze pod mou ruku, jako by se nic nestalo, a za chvíli už zase chrní. Uvědomuju si, že s ním asi vždycky bude občas nějaká ostuda. Ale zároveň i tyhle absurdní momenty, které bych sama nevymyslela, ani kdybych chtěla.
