Článek
V pátek večer jsem byla úplně hotová. Bylo po desáté, zavírala jsem notebook, že už nic dělat nebudu, a chystala jsem se do sprchy. V bytě byl klid, z chodby nebylo slyšet nic, jen vzdáleně šuměla televize od sousedů. V hlavě jsem měla jediné: rychle se osprchovat, do postele a spát. Když najednou někdo zaklepal na dveře. Lekla jsem se tolik, že jsem nadskočila. V tuhle hodinu u mě nikdo běžně nezvoní ani neklepe. Chvilku jsem jen stála v kuchyni a přemýšlela, jestli to neignorovat, ale pak mě začalo hlodat, jestli se třeba něco neděje. Tak jsem šla ke dveřím.
Kdo to klepe takhle pozdě v noci
Za dveřmi stála sousedka z vedlejšího bytu. Ta, se kterou si roky říkáme jen „dobrý den“ a občas si podržíme dveře od vchodu. Vypadala úplně jinak než obvykle. Rozcuchané vlasy, tepláky, v ruce klíče a mobil, ruce se jí viditelně třásly. Než jsem stihla cokoliv říct, vyhrkla, že její malý syn má vysokou horečku a divnou vyrážku, volala na pohotovost a řekli jí, že má okamžitě přijet. Jenže doma má ještě starší dceru. Očima mi přejela po obličeji a zeptala se, jestli bych nemohla u nich doma dceru pohlídat, než se vrátí z nemocnice.
Na chvíli jsem zůstala stát bez hnutí. Uvědomila jsem si, že mám na sobě staré vytahané tričko, vlasy stažené do uzlu, zuby ještě nevyčištěné, v hlavě už jsem byla nastavená na spaní. Automaticky mi naskakovaly výmluvy: jsem unavená, ráno vstávám, hlídání dětí není úplně moje parketa. Ale zároveň jsem viděla, jak je úplně na pokraji. Nebyl to takový ten naučený stres, spíš opravdová panika a strach. Zeptala jsem se, jestli opravdu nemá nikoho jiného. Řekla, že manžel je na služební cestě, rodiče daleko a kamarádka, které volala, je mimo město. V tu chvíli mi najednou přišlo hrozné říct ne. Tak jsem kývla, že přijdu, jen ať mi dá dvě minuty. Zabouchla jsem za sebou dveře, rychle jsem popadla mikinu, klíče a mobil, zhasla světla a šla za ní.
Náhodné hlídání se mění v rozhovor
U nich v bytě mě zarazilo, jak je všechno nachystané, i když bylo jasné, že odpoledne musel být doma blázinec. Dětské hračky složené v koutě, na stole hrnek s čajem, vedle něj kapesníky. V obýváku seděla na gauči holčička, tak kolem osmi let, v pyžamu, koukala na kreslený film a jen po mně zvědavě pohlédla. Sousedka rychle mluvila: kde má malá vodu, že už je po večeři, že má jít v jedenáct spát, kde jsou pyžama a kartáček na zuby, kdyby něco. Pořád se omlouvala, že mě takhle pozdě otravuje, a že by jinak neprosila. Ujišťovala jsem ji, že je to v pořádku, ať prostě jede. A poprvé jsem ji neviděla jen jako „tu z vedle“, ale jako mámu, která teď musí rychle jednat a moc nemá na výběr.
Když za nimi zaklaply dveře a já slyšela, jak zamyká z druhé strany, najednou bylo zvláštní ticho. Televize běžela dál, ale jinak nic. Sedla jsem si na kraj gauče a připadala si trochu divně. Jako bych byla na místě, kde vlastně nemám být. Nechtěla jsem nic brát do ruky, dívat se jim po bytě, tak jsem jen seděla. Po chvilce holčička ztlumila televizi, podívala se na mě a zeptala se, jak se jmenuju. Pak jestli mám taky nějaké děti. Odpověděla jsem, že ne, a nějak přirozeně z toho vznikl rozhovor. Povídali jsme si o škole, o tom, koho má ve třídě ráda a koho moc ne, o jejím bráchovi, který je prý často nemocný a hodně času tráví po doktorech. Mluvila překvapivě klidně, občas jen zrychlila, když se dostala k nemocnici nebo injekcím. Najednou jsem přestala sledovat čas a spíš jsem se soustředila na to, aby se cítila v bezpečí.
Když se noc pomalu láme v ráno
Když se na hodinách blížila jedenáctá, připomněla jsem jí, co říkala máma, a poprosila ji, ať si jde vyčistit zuby a připravit se do postele. Bez řečí vstala, jen se u koupelny na chvíli zastavila a zeptala se, jestli mamka přijde. Řekla jsem, že určitě, jen to možná bude trvat, a že jsem tu s ní, dokud nepřijde. Uklidnilo ji to, aspoň to tak vypadalo. Zalezla do pokojíčku a za chvíli bylo ticho. Zůstala jsem sedět v obýváku, poslouchala vzdálené tikání hodin a vnímala, jak se celý dům utišil. Hlavou mi běželo, kolikrát jsem je za ty roky potkala na chodbě, vynášeli koš, tlačili kočárek, a nikdy mě nenapadlo, co všechno u nich doma řeší. A taky, že kdyby se něco podobného stalo mně, asi bych taky zoufale přemýšlela, ke komu jít zazvonit.
Krátce po půlnoci jsem zaslechla šramot na chodbě a klíče v zámku. Sousedka vešla potichu, skoro po špičkách, jako by měla strach někoho vzbudit. Vypadala vyčerpaně, ale trochu uvolněněji. Řekla, že to vypadá, že to není nic vážného, nejspíš nějaká prudší reakce, dostali léky a můžou být doma, ale musí ho hlídat. Najednou se jí zlomil hlas a začala mi děkovat. Pořád dokola, že jsem jí strašně pomohla, že by beze mě musela brát dceru s sebou, že ani neví, jak se mi odvděčí. Nabízela, že mi ráno upeče buchtu, že mi musí aspoň něco dát. Připadala jsem si skoro trapně, mávla jsem rukou a říkala, že o nic nešlo, že jsem jen seděla u televize. Ale cítila jsem, že pro ni to „nic“ nebylo.
Když už to nejsou jen cizí dveře
Když jsem se vracela do svého bytu, chodba byla prázdná a tichá jako vždycky. Zámek cvakl, světlo na chodbě zhaslo a já si najednou uvědomila, že ten večer ve mně něco změnil. Že za těmi tenkými panelákovými zdmi nejsou jen anonymní lidé, co se míjejí u schránek, ale konkrétní životy, starosti, děti s horečkama, rodiče na službách. Od té doby, když se potkáme, už to není jen stručné „dobrý den“. Prohodíme pár vět, zeptáme se, jak se má malý, jestli je všechno v pohodě. A já mám pocit, že v tom domě nejsem jen někdo za dalšími dveřmi, ale že k tomu domu a lidem v něm patřím o něco víc.
