Článek
Když mi praskly nervy uprostřed mizerného dne
Vzpomínám si, jak jsem jednoho prosincového večera seděla v kuchyni, zoufale nakopaná kávou a hlavou mi běželo tisíc věcí najednou. Šéf mi už potřetí během týdne změnil termín prezentace, děti se hádaly o zbytečnosti a já měla pocit, že mě roztrhne. Zaposlouchala jsem se do toho kraválu a ucítila, jak se mi začíná třást ruka.
Ve spíži jsem hledala něco, co by mi mohlo pomoct. Sáhla jsem po balíčku bobkového listu, ani nevím proč. Najednou jsem si vzpomněla na babičku, která vždycky vykládala, že některé věci prý umí zázraky, i když na první pohled působí obyčejně.
Když jsem poprvé zapálila bobkový list
Chvilku jsem nevěděla, co se mnou. Pak jsem si řekla: „Co když na tom fakt něco je? Co když mi to alespoň na chvilku pomůže?“ Vzala jsem starou hliněnou misku a položila do ní několik těch suchých lístků. Byla jsem opatrná, abych si náhodou nevypálila byt, ale představa, že ten kouř ze mě vyžene napětí, byla silnější než strach.
Když jsem zapálila první list, rozvinula se po místnosti zvláštní vůně – taková teplá, trochu kořeněná, vzbuzující pocit klidu, který jsem neznala. Zavřela jsem oči a na chvilku si představila, že neležím v neuklizeném obýváku, ale na rozkvetlé louce. Vdechla jsem hluboko a najednou mi připadalo, že jsou starosti o něco lehčí.
Když přišel manžel a nevěřil vlastním očím
Do kuchyně vrazil Michal, můj muž, celý zajíknutý a s očima vytřeštěnýma překvapením. „Co to tady sakra pálíš?“ vydechl. „To smrdí jak les, když chytne!“ Nemohla jsem si pomoct a rozesmála jsem se tím nervózním smíchem, který přijde vždy, když už nevíte kudy kam.
„Zkouším něco na nervy,“ povídám a vybídla jsem ho, ať si sedne a zkysne se mnou. Sednul si, chvíli mlčel a pak potichu dodal: „Hele, vono je to fakt nějaký… příjemný. Až uklidňující.“
Když jsem pochopila, že občas stačí málo
Zjistila jsem, jak moc jsme zvyklí řešit problémy složitě, místo abychom si všimli těch jednoduchých věcí. Po několika minutách v místnosti vonící po bobkovém listu se mi začala uvolňovat ramena. Najednou jsem cítila, že si můžu dodělat rozdělanou práci.
Hlavně mě přestala bolet ta našponovaná hlava. Pohlédla jsem na Michala, který poprvé od rána vypadal v klidu a poznamenal: „Víš, že jsme si už dlouho nepovídali, aniž bychom ječeli na děti?“ Podívala jsem se ke dveřím, kde bylo zčista jasna ticho. Asi je ta vůně dočista uspala.
Když jsem bobkový list začala používat pravidelně
Od toho večera jsem si bobkový rituál oblíbila. Vždycky když bylo nejhůř — po šíleném telefonátu z práce, nepovedeném rodičáku nebo v den, kdy jsem měla pocit, že uteču — sáhla jsem po misce a listech. Každý malý list byl najednou lístek do malého světa klidu.
Nebyla to žádná kouzelná pilulka, která zmizí všechny problémy, ale poznala jsem, že díky té zvláštní, teplé vůni dokážu rozpoznat, co v životě fakt stojí za to řešit a co může počkat na zítřek. Příště, až bude tlak zase na maximu, už vím, co zapálit jako první.
Celé to možná zní legračně, ale teď mám na kuchyňské polici vždy krabičku bobkových listů a misku po babičce. A když se u nás doma sejde večerní ticho, vím, že nepotřebuju žádné drahé terapie. Stačí pár lístků a chvíle pro sebe.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
